Měl jsem tehdy patnáct let. Od jara jsem se začal hodně zajímat o veřejné dění, četl jsem denně noviny, sledoval televizní a rozhlasové zprávy. Ve městě, kde jsme bydleli, byla také možnost zachytit vysílání rakouské televize.
Informace jsme tedy měli z různých stran. Pamatuji si atmosféru vzrušených diskusí, které probíhaly téměř všude. I někteří učitelé na základní škole byli otevření a nebáli se mluvit. Myslím, že to byla velká doba nadějí. A pak začaly sílit signály, že to tak nepůjde a že násilný zásah Brežněvovy ledové říše musí přijít. Což se potvrdilo. Výstižný je název knihy Zdeňka Mlynáře napsané o deset let později: "Mráz přichází z Kremlu" (Ten název je bohužel stále aktuální!)
......................................................................................................................................
Večer 20. srpna byli moji rodiče na návštěvě u přátel. Prý to byly mimořádně pěkné momenty, sedělo se, povídalo, zůstali pořádně přes půlnoc... Šli pak domů pěšky a někdy snad kolem druhé nebo třetí hodiny (to už nevím přesně) potkali kolonu tanků.
Pamatuji si, jak nás rodiče po příchodu domů vzbudili, že je zle a že možná bude válka. Museli jsme se obléct a čekat. Seděli jsme až do rána u rádia a poslouchali. Otec sbalil kufr a postavil u zadního východu. Z rozhlasu zněly úvahy, že možná nastanou razie po domech a že se možná bude zatýkat inteligence. Nikdo nevěděl, co všechno lze od okupantů čekat.
Také jsme z rádia slyšeli slova o zradě a o kolaborantech. Vzal jsem ze sklepa nějakou plechovku s barvou a napsal cosi na bránu. Ale tím můj "zavilý kontrarevoluční odboj" patnáctiletého kluka skončil. Chtěl jsem běžet na náměstí, ale z města se ozývala kulometná palba, rodiče mě nikam nepustili. V rádiu pak říkali, že ráno někdo z projíždějící vojenské kolony vypálil dávku na hlouček stojící před vchodem do univerzity a že jeden student zahynul. (Dodatek - ve skutečnosti tam na následky střelby zahynuli tři studenti, z čehož byl jeden zcela brutálně a chladnokrevně zavražděn důstojníkem, který ho pronásledoval na dvůr univerzity).
Do lidí a do budov v okolí náměstí se pak ve městě střílelo téměř celé dopoledne. Také tam byli mrtví... Se sestrou jsme vylezli na plochou střechu našeho domu a dívali jsme se nahoru, na nekonečný proud velkých vojenských dopravních letadel doprovázených stíhačkami.
Pak mě maminka poslala, abych se postavil do fronty u prodejny potravin. Většinou tam byly starší děti - také pár mých kamarádů - a sem-tam babičky a mámy. Jak jsme tam stáli, vyjely proti nám maďarské obrněné transportéry. První z nich vypálil kulometnou dávku do vzduchu nad našimi hlavami. Bylo vidět nějaké gestikulování mezi vojáky a slyšet výkřiky v maďarštině. Palba nepokračovala, útočníci si možná uvědomili, že proti nim nestojí očekávaní "kontrarevolucionáři".
Domnívám se, že vojáci nasazení do agrese proti Československu byli předem dlouho a důkladně strašení, že se setkají se zuřivým odporem kontrarevoluce. Proto měli jakousi zbrklou tendenci pálit na vše živé. Naštěstí maďarští vojáci nestříleli přímo do nás, ale jen do vzduchu. Nejpodivnější je to, že jsme tam všichni zůstali strnule stát. Nikoho ani nenapadlo, nebo nám to v tom šoku vůbec nedošlo, že by tak najednou v době míru někdo mohl střílet na bezbranné civilisty, dokonce na ženy a děti. I v tom byla strašlivá zákeřnost "bratrského" přepadení. Právo vzali do rukou okupační vojáci (pardon, ne právo, ale bezpráví!). Člověk vlastně ani netušil a mohl klidně skončit jako ten nevinný, opilým ruským vojákem zblízka zastřelený šestnáctiletý kluk (Odkaz zde) (Bohužel, paralela se šestnáctiletou slovenskou dívenkou, již chtěl znásilnit ruský voják v dubnu 1945 a když před ním utíkala, zastřelil ji, je až příliš do očí bijící)
Maďarské transportéry najednou zmizely a z druhé strany se objevila kolona ruských tanků. Byla dlouhá, její konec nebylo možné dohlédnout. První tanky se zastavily podél fronty u prodejny potravin. Nastalo napjaté ticho, jen jsme zírali. Pak projížděla kolem černá Tatra 603 a seděl v ní na zadním sedadle Gustav Husák. Utkvěla mi v pamětí zvláštní bílá tvář a chladný zkoumavý pohled, jak se ještě na sedadle otáčel a díval se přes zadní okno na zástup u obchodu a na tanky. Kdosi poznamenal: "On přeci seděl ve vězení, a tak si zažil své, určitě bude na naší straně! On přeci vidí, co se děje, něco podnikne, určitě to nějak vyřeší". (Ani tu naivitu nebudu komentovat - zejména s odstupem času a při vědomí, co pak následovalo)
Kolona byla namířena přesně směrem do centra města, ale nepostupovala dál. Vzpomínám si, že tam pak tanky stály ještě několik dnů. Netuším, jak byli vojáci zásobováni, pár místních lidí jim nosilo občas nějaké jídlo a pití. Tam jsem také viděl scény, jak vojáci postávali kolem tanků a například jeden mladý ruský kluk (vypadal tak na věk 18-19 let) si mile, přátelsky hrál s několika domácími kluky, kteří odkudsi přiběhli s naivním obdivným nadšením, že vidí zblízka "tanky a vojáčky".
Jsem přesvědčen, že tohle zlidštění k příběhu také patří. V žádném případě neplatí nějaké paušální obvinění všech ani žádný princip kolektivní viny (na způsob že by snad všichni do jednoho byli "zlí okupanti") Nakonec obyčejní vojáci na tom všem měli nejmenší vinu a také oni sami byli svým způsobem "obětmi" zločinného komunistického režimu, který je do té agrese nahnal.
.......
.......
