Už nějakou chvíli se chystám napsat o výstavě svého jubilujícího kolegy a přítele Zdeňka Vacka. Záměrně jako ohlédnutí, jako zhodnocení s určitým časovým odstupem.
Přehlídka Vackovy tvorby v olomoucké Galerii G, souběžně s Galerií PATRO, trvala dva měsíce, od 1. 12. 2010 do 29. 1. 2011. Dostatečný čas a prostor dvou galerií byl výstavě věnován právem. Jedná se o významného autora, který úspěšně působí na olomoucké výtvarné scéně už pět desetiletí. Je jedním z těch, kdo svým působením provázejí a reprezentují naši kulturu v jejím vývoji od 60. let 20. století.
Zdeněk Vacek nepochybně patří k osobnostem, které spoluutvářejí současnou podobu olomouckého genia loci. Za vším stojí jeden podstatný povahový rys – Zdeněk Vacek je nositelem přátelského osobního příběhu, který spojuje několik uměleckých generací. Detailněji je to potom fantastický, neopakovatelný soubor dílčích příběhů, osobních přátelství s celou řadou malířů, sochařů, fotografů a mnoha dalších osobností. Je to paměť určité doby a výpověď o ní. Odtud pramení kaskáda humorných historek i vážného vyprávění o umělcích a jejich životech, která vždy zrcadlí lidskou a profesionální úctu. Jsem přesvědčen o tom, že právě tato vlastnost je také základem úspěšného působení Zdeňka Vacka v uměleckém sdružení Unie výtvarných umělců Olomoucka, jeho dlouholeté předsednické činnosti i přirozené autority, jíž se těší.
Výrazy jako „vynikající kolega a přítel“ se někdy používají k tomu, aby se pisatel vyhnul pojednání o tvorbě. V tomto případě je to úplně jinak. Zdeněk Vacek je skvělý mnohostranný tvůrce, excelentní grafik, kreslíř, fotograf, sochař a malíř. Vackovy grafické listy a kresby se vyznačují vysokou kultivovaností a jsou zároveň spojujícím prvkem a základnou promyšlené, mnohdy s elegancí vystavěné kompozice obrazů. Překvapivé, vtipné a vynalézavě zpracované jsou rovněž Vackovy plastiky, které mají humorně kritický společenský akcent. V obrazech se ukrývá emotivnost a nepřehlédnutelná stopa nostalgie, která je velice dobře vyvažována humorným nadhledem a sarkastickými postřehy. Podobně působivá je autorova sebeironie.
O možných vzorech a inspiračních zdrojích, z nichž Zdeněk Vacek na počátku své tvoby čerpal, nechci mluvit zbytečně dlouho, viditelné jsou stopy ovlivnění moderní francouzskou malbou, hlavně kubistickými směry. Ale to není to nejpodstatnější. Protože citlivý divák jistě najde v dílech Zdeňka Vacka mnoho originálního a svébytného. Osobně bych vyzvednul práce, které mají zesílený rozměr lidské vize a náhled do hlubších problémů naší nedávné historie (například obraz Buchenwaldská Madona). A jako malíře mne vždy udivují a vzrušují harmonické, dokonale odstupňované barevné kompoziční postupy.
Buchenwaldská Madona
Příběhy humorné i vážné vystupují z Vackovych obrazů, kreseb a dalších vystavených objektů. A k tomu je každé dílo také výtvarným příběhem samo o sobě, ve vtipném a hravém zpracování. Zbývá ještě pokusit se přemluvit Zdeňka Vacka, aby vydal své umělecké memoáry. Věřím, že se to podaří a že to bude velice zajímavé, jiskřivé čtení.
Rozmarné léto
Autoportrét
Pro vnučku
Pohled do expozice v Galerii G (nahoře) a Galerii PATRO (dole)
Fotografie svědčící o atmosféře vernisáže výstavy, která se uskutečila v Galerii G 1. prosince 2010, najdete na adrese: http://www.uvuo.eu/historie_soubory/2010/vacek/vacek_vernisaz_01.htm
