Existuje vůbec nějaká spolehlivě správná strana? Ve světě bylo už bezpočet segregací. A nebyla vždy vůle k jejich překonání, přestože lidského trápení z nich vzešlo více než dost.
Zdi v hlavě jsou asi nejhorší (a mají neskutečnou výdrž)
Počátkem 90. let jsem navštívil německé město Kempten. Díky hostitelům jsem měl možnost vidět místa, kudy historicky vedla zeď dělící město na katolickou a evangelickou část. Důvody existence zdi byly složitější, ale každopádně byla po skončení Třicetileté války nezbytná, protože strany konfliktu si navzájem způsobily tolik příkoří, že musely i po uzavření míru zůstat navzájem oddělené. Trvalo několik generací, než přebolely vzpomínky a rozplynuly se historické resentimenty; pak teprve bylo možné zeď zbořit.
Smutnou paralelu najdeme v historii národů bývalé Jugoslávie, v níž se opakovaně vrací období krvavého vyřizování starých účtů. Vášně držel v Jugoslávii na uzdě Titův diktátorský režim, ale po jeho pádu se znovu rozjel divoký kolotoč touhy po odplatě. Válka z první poloviny 90. let má své smutné symboly: Vukovar, Srebrenica, Mostar, alej ostřelovačů v Sarajevu a další. Věci, které se po hrůzách druhé světové války už nikdy neměly stát. Mostar má dvojí symboliku. Po nesmyslném zničení historického mostu přišla také jeho obnova. Spolu s vůlí obyvatel města vrátit se k normálnímu, pokojnému soužití. Tato touha je nakonec vždy silnější, než všechny krutosti světa.
.............................................................................................................................................
K napsání blogu mě inspirovala fotografie dvojnáhrobku v nizozemském Roermondu. (místo a příběhzde)
Kde je v takové situaci "správná strana"?. Není ani vpravo, ani vlevo! Správnou stranou je usmíření, překlenutí zdi.
.............................................................................................................................................
Existují také zdi, u nichž se jenom tak, jakoby to ani nebyly lidské bytosti, pohřbívaly oběti komunistické perzekuce. Kdesi u zdi věznice v Leopoldově takto zůstal děda mojí ženy. Rodina dodnes nezná přesné místo, kde jeho tělo spočívá.
Než se však takové věci mohly stát, bylo třeba nejdříve vytvořit ploty v myslích lidí. Nasázet jedny a druhé na takzvaně "dobrou" či "špatnou" stranu. Těžko říci, jestli bachaři a pohůnci režimu jen prostě věřili, že jsou na správné straně, (což by je domněle opravňovalo k tomu, aby s těmi "špatnými" nakládali jakkoliv hrubě a nelidsky). Bůh suď...
.............................................................................................................................................
Vzpomínám na naděje a emoce dnů, kdy se stříhala železná opona. Byla to velká chvíle v evropské historii. Provázela ji radost a všeobecně sdílené přesvědčení, že se děje dobrá věc... Skončila studená válka a skončilo rozdělení.
Málokoho asi tehdy napadlo, že se vrátí touha znovu se začít dělit všelijakými ohradami, uzavřít se každý do vlastní klece, mentální i fyzické. A nevražit na "ty druhé" kteří za všechno můžou. Oni se "ti druzí" vždy najdou, když se chce.
Sedí dva ptáčci na větvi a jeden říká druhému: "Co říkáš, vrátíme se zpátky do klece? Tam nám bude dobře. Jen si představ to bezpečí a pravidelný přísun stravy..."
....
(Přitom život v kleci není ani bezpečím, ani jistotou "pravidelného přísunu stravy", to je krutý omyl. Jste vydáni na milost a nemilost komusi-čemusi, Klecařům a nevyzpytatelným okolnostem, které nemáte jak ovlivnit. O tom, kde v kleci asi tak najdete štěstí, lépe ani nemluvit)
