Milosrdný déšť - Deník z karantény, den 34.

Ráno jsem se vzbudil, zaslechl jsem šumění kol auta na mokré silnici a uviděl krajinu zalitou deštěm. "Milosrdný déšť!", blesklo mi myslí. Neděle nemohla začít lépe.

... Ani jsem nedělal počty, zda jeden noční deštík bude stačit po dlouhém období suchého počasí. Jde možná víc o vnímavost na znamení - co člověku říká jedna pěkná ranní chvíle. Šumící déšť. něžná zeleň. ptačí zpěv, čistý, svěží vzduch. Radost hledět, poslouchat a dýchat. "Vše, co máš dýchání, oslavuj Hospodina" zpívá se ve 150. žalmu.
 

...

...

"Ptactvo nebeské", osvěžené deštěm, řve naléhavěji a radostněji než jindy.

...

...

...

...

Nechci však psát jenom o nějaké sladké idylce, i kdyby k tomu svádělo jaro a příjemný déšť, který zmáčel suchou krajinu. Vzpomenu aspoň kněze z Bergama, ve věku 72 let, jménem Giuseppe Berardelli, který onemocněl na nákazu čínským virem a musel do nemocnice. Jeho farníci se složili a zakoupili pro něj přístroj pro plicní ventilaci. Zřekl se ho ve prospěch jiného, mladšího pacienta, jemuž tím zachránil život. Sám nemoci podlehl. Je to silné připomenutí jiného muže, Maxmiliána Kolbeho, který za války v koncentračním táboře nabídl svůj život výměnou za život spoluvězně, který měl doma ženu a malé děti. To je obsahem velikonočních svátků: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za bratry"

...

...

...

...

...

...

...

...