Lepšolidi jako ''nepřítel lidstva''?

Glosa k nejkrásnějším a neoblíbenějším nálepkám (viz "lepšolidi", "sluníčkáři", "dobroplkači", "kavárníci", "pravdoláskaři" atd.)

.......
1/ Žádní "lepšolidi" neexistují. Je to nesmysl.
Existovali však (nebo snad dosud existují) takoví, kteří se považují za nadlidi. Jmenovitě rasisté, nacisté, atd. To nejsou nálepky, ale historicky a sociologicky přesně popsaný fenomén projevující se skutky, které jsou z morálního hlediska jednoznačně zavrženíhodné.
Vzato do důsledků by se označení "lepšolidé", asi nejvíce hodilo na komunisty, kteří sami sebe pasovali na "předvoj lidstva", na ty, kdo svět povedou k "lepším zítřkům". Komunisté rozškatulkovali společnost a označili v ní celé skupiny za "špatnolidi" (parafrázováno dnešním slovníkem). A snažili se potom celé skupiny "nepřátel pokroku", "třídních nepřátel", "nepřátel lidu", "reakčních živlů" či "zaprodanců diverzních centrál" ze společnosti násilně vymýtit. V očích komunistů byli typickými špatnolidmi hodnými vyhubení například křesťané. Což se potvrdilo v masakrování věřících, zejména kněží a mnichů, nedlouho po vypuknutí bolševické revoluce v Rusku. 
Relativně měkčími, pozdějšími podobami téhož přístupu byly hysterické kampaně komunistů vedené například proti signatářům Charty 77. K označení občanů, kteří pozvedli kritický hlas vůči komunistickému režimu, se používaly takové termíny jako "ztroskotanci a samozvanci", "protisocialistické živly", "závadové osoby", atd. Přímá fyzická likvidace "protisocialistických živlů" už nebyla tak častá, i když tragické výjimky byly. Ale mlácení při demonstracích, propagandistické hanobení, fízlování, perzekuce, vyhošťování ze země, zavírání do vězení a někdy i na psychiatrii, to všechno patřilo k typickému rejstříku nástrojů totalitního komunistického systému. Šlo o to, umlčet hlas těch, kdo žádali svobodu. Příkladem za všechny je Jan Patočka, který sice nezemřel při výslechu, ale na jeho úmrtí se opravdu do značné míry podílely právě bezcitné výslechové metody ve snaze zlomit jej. Vyšetřovatelé dobře věděli o jeho zdravotním stavu, ale naprosto cynicky na to nebrali ohled.
2/ Z výše uvedeného vychází mé přesvědčení, že snaha označit šmahem nějakou skupinu lidí - anebo jednotlivce - hanlivým přívlastkem "lepšolidi", je svým duchem komunistická. Je to jejich typický rukopis. Jedná se o pokus negativně vyčlenit část občanů země a zpochybnit jejich právo podílet se na veřejném dialogu. Kdyby dnes člověk formátu Jana Patočky psal názory k současnému dění, byl by mezi prvními, kdo by schytali spršku posměšných a nenávistných nálepek. Vezměte, jak je nenáviděn a hanoben i po smrti třeba Václav Havel. Aniž bych chtěl srovnávat, protože srovnávat lidi jen tak jednoduše nelze, vzpomenu aspoň kardinála Miloslava Vlka, který pravidelně komentoval dění zvláště v závěrečném období svého života. Zmíním také Tomáš Halíka, mimochodem Patočkova žáka, člověka mimořádně vzdělaného, uznávaného ve světě, nositele významných ocenění, který je u nás terčem nenávistných vášní. 
Z minulosti máme velice flagrantní a bolavé srovnání s útoky, které se valily koncem třicátých let na Karla Čapka. Jenomže proč? Jaký to má smysl nenávistně útočit na ty lidi ve společnosti, kteří jednoduše využívají právo říci svůj názor? Zejména, když se jedná o lidi vzdělané a zkušené, nadané filozofickým pochopením věcí a brilantními jazykovými schopnostmi, a tudíž více než kdo jiný kompetentní se vyjádřit? Není mnohem lepší jejich hlasu naslouchat a přemýšlet? To přeci neznamená povinnost se vším souhlasit...
3/ Biblické příběhy
Prorok Nátan, který přišel s tvrdými kritickými slovy za králem Davidem, nebyl žádný "lepšočlověk". Měl jednoduše svědomí a cítil povinnost ozvat se. Riskoval přitom život. Velikost krále Davida je v tom, že se Nátanovi nepomstil, ale jeho velmi ostrý a nepohodlný hlas vyslyšel. A snažil se o proměnu svého života.
(Poznámka: biblická vyprávění nelze brát jako detailně přesnou historickou zprávu. Jejich hodnota je v tom, že jsou nadčasovými, silně symbolickými, až archetypálními zprávami o člověku a jeho nitru. O vztahu mezi Bohem a člověkem. O lidské duši, o vášních, pohnutkách a sklonech... A o možných cestách, jak se s vlastním sklony vypořádat)
4/ Paušální nálepkování občanů jako údajných "lepšolidí" za to, že vyslovili svůj názor, je v naprostém rozporu s demokracií. 
Existují lidé, kteří výrazněji vnímají svoji občanskou zodpovědnost a čas od času komentují stav věcí v zemi, v níž žijí. Jsou navzájem rozdílní svým vzděláním, intelektem, schopností vyjádření, uměním či neuměním přesně formulovat názor, mít či nemít nadhled, analyzovat dostupná data vyvodit z nich závěry, které mají smysl. V demokratické společnosti má občan nejenom právo, ale povinnost zajímat se o dění. Někdo se více zaměří na kritiku (či až na naštvané prskání), ale je stejně tak legitimní, když člověk formuluje vlastní náhled, jak by podle něj věci měly vypadat a kam by společnost dle jeho mínění měla směřovat. Právě v tom se otevírá prostor k rozhovoru. Je možné s něčím souznít a něco pro změnu kritizovat či nabídnout odlišný náhled. Nejlépe, když poctivě vyjevíte, jaké stanovisko zaujímáte a když společně s tím přinesete vlastní vizi: Co navrhujete. To je demokratická kultura.