Příběhy o lidech, které v dětství či mládí zastihla válka a pak prožili celý věk dospělosti a výkonu vlastní profese za komunistického režimu. Generace zasažená dvěma totalitami by si zasloužila důkladnější vzpomínku.
(Podle autentického vyprávění, mírně literárně zpracováno)
_______________________________________________________________
Mladý hrdina, říkejme mu třeba Tono, nastoupil v srpnu 1944, bezprostředně po vypuknutí SNP jako dobrovolník do povstalecké armády. Měl tehdy něco málo přes dvacet let. Společně s ním se přihlásil i jeho starší bratr Juraj.
Mnozí z dobrovolníků byli nezkušení mladí kluci a vzhledem k okolnostem nebyl čas na jejich výcvik. Velitel je nechal nastoupit a řekl, ať se ještě jednou se vší vážností rozhodnou, zda chtějí zůstat, protože je čekají velmi krušné chvíle. Kdo se na to necítí, ať raději odejde zpátky domů. Tehdy promluvil starší brácha Juraj: "Poslyš, Tono, já zůstanu, ale jak se tak koukám na tebe, hodně jsi vyrostl. Seš moc velkej. Jdi domů, protože do tebe by se Němci snadno strefovali." A tehdy pronesl Tono slavnou větu: "Proč by na mne stříleli, vždyť jsem nikomu nic zlého neudělal!"
To už opravdu nemohlo skončit jinak, než návratem mladého hrdiny domů. Musel jít přes hory, kvůli probíhajícím bojům jiná možnost nebyla.
Cestou našel zastřeleného muže. Poznal o koho jde, byl to všude v okolí známý, němý prosťáček, který pravidelně putoval od vesnice k vesnici a přivydělával si drátenickým řemeslem. Boží člověk... Smrt nevinného prosťáčka kdesi v horách, na stezce, kterou znali jen místní lidé, byla absurdním symbolem války zuřící v okolí. (Jako vždy, když se vypustí běsy, začnou se dít zběsilé věci).
Tono se nakonec dostal domů bez úhony. Zatímco Juraj, jehož jednotka byla rozprášena, se ukrýval kde mohl a nakonec se mu podařilo dojít na místo pár kilometrů od rodné obce, které oba bratři dobře znali. Byla tam v lese skrytá chatka, v níž Juraj přežil až do jara. Což chtělo tvrdou horalskou náturu. Tono měl ve zvyku často chodit do lesa, o jeho úkrytu se dozvěděl a pravidelně mu nosil jídlo. Nějakým zázrakem se až do konce války tahle věc neprozradila.
Na konci války měl Tono (a také jeho rodina) řadu napínavých zážitků, jejich dům například zasáhl dělostřelecký granát, stáj byla rozmetána. Ale naštěstí nikdo z Tonovy rodiny nebyl zraněn. Když dorazily k obci sovětské jednotky, musely ze zastavit, protože Němci měli někde v kotlině mezi kopci minometné hnízdo a byli přesně zastřílení na jedinou cestu, kudy mohli osvoboditelé pokračovat dál. Tono měl díky pravidelnému toulání po okolí přehled o všem, co se kde šustlo. Vyhledal sovětského velitele a ukázal mu místo, kde minomety jsou. Velitel řekl "moloděc!" a dal Tonovi za odměnu bicykl (zajisté "zcela neznámého" původu). Mladý hrdina se vracel domů hrdě v sedle a přitom málem přišel o život. Hvízdaly kolem něj střely, seskočil a hledal úkryt mezi domy, nato se objevilo několik sovětských vojáků, mířili na něj, jeden z nich mu dal ránu pěstí a kolo mu sebrali.
Po přechodu frontu našel Tono za vesnicí raněného německého vojáka, velmi mladého, ve věku sotva 18 let. Ukryl ho doma a za pár dnů, až se situace trochu znormálnila, jej předal vojenském sanitnímu oddílu.
Krátce po válce se Tonovi podařilo dokončit studia. Je velmi pravděpodobné, že později by to už neměl až tak snadné. Zůstal po celý život věřící. Zažil pak za komunistického režimu šťastnější i méně šťastné chvilky. Krátké období uvolnění na konci 60. let a potom tvrdý zásah normalizace do jeho profesního života, s mnoha dopady na rodinu. Byl aktivní v církevním prostředí (stejně tak jeho rodina a děti) a byl sledován. Jak se ukázalo později, když se začaly zveřejňovat registry, konfidenti byli i mezi blízkými rodinnými přáteli.
Nakonec se Tono dočkal změny režimu po listopadu 1989 a velice se těšil z obnovené svobody. Měl plány, co by ještě chtěl udělat, na krátkou dobu se úspěšně vrátil ke své profesi, začal s novými projekty a záměry, ale delší čas už mu dopřán nebyl...
.......
.......
