Citací v názvu rozhodně nechci nikoho urážet. Nejde o žádné pejorativní nálepkování či povyšování se jedněch nad druhými. Není totiž, kdo nad koho by se mohl povyšovat.
V březnu 1938 bylo v Rakousku dost a dost těch, kdo vítali s nadšením vpád německé armády. Pozdější referendum se už odehrálo plně v režii nacistické mašinerie. Nic nebylo ponecháno náhodě. Oficiální výsledek 99,73 % hlasů schvalujících anšlus vyznívá ryze totalitně a připomíná "svobodné" volební výsledky v komunistických zemích.
Takto vypadal hlasovací lístek k referendu o "znovusjednocení Rakouska s Německou říší". Nátlak je do očí bijící.
Rakušané se v roce 1938, obrazně řečeno, přidali k tupé násilné hordě vedené tupci z podstaty. Nejde o to, že by mezi nacistickými pohlaváry nebyli lidé inteligentní, cílevědomí a organizačně schopní. Jde o jinou rovinu: o brutální vražednou tupost.
Historik Timothy Snyder mezi mnohým jiným také dokládá působení Rakušanů (rekrutovaných z řad rakouské policie) v Einsatzgruppen během nacistického tažení proti Sovětskému svazu a jejich účast na ukrutnostech páchaných na civilním obyvatelstvu, specificky pak na masakrech antisemitských.
O masakrech (Babij Jar, atd.) nemluvím náhodou. Na podzim 1941 vítali Ukrajinci německou armádu s nadšením jako osvoboditele. Děsivé je, jak rychle poté nastalo organizované násilí proti Židům. Provázela je intenzivní propagandistická masáž. Byly rozdmychány emoce antisemitizmu (již předtím ve společnosti přítomného) a drásány vzpomínky na nedávný hladomor, s nimiž nacistická propaganda spojila svalování viny na židovské spoluobčany.
Je pravda, že také obyvatelé jiných okupovaných zemí se na nacistických zvěrstvech v různé míře podíleli. Někdy dokonce až nebývale vstřícně, protože myšlenky nacizmu, jeho nenávist a celý propagandistický humbuk se již s předstihem v lidech zahnízdil a vytvořil nezbytné podhoubí. Nevynechám zmínku o vazalech, (jako např. Slovenský štát), kteří spolupracovali systémově a odhlasovali si k tomu příslušné zákony podle německého vzoru.
Válce v rozpadající se Jugoslávii na počátku 90. let také předcházela vyhrocená nacionalistická propaganda, která stavěla na bolavých resentimentech. Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Vukovar, Srebrenica... Vukovar se stal prvním městem, které bylo v Evropě od skončení druhé světové války srovnáno se zemí.
Propaganda potřebuje živnou půdu, na kterou může dopadnout, ochotu slyšet manipulativní lži a nechat se jimi ovlivnit. Ale je tu i otázka, kde nastává bod zlomu v životě občana, plus mínus běžného a slušného. Odkud pramení míra ochoty jednotlivce nechat se stáhnout, připojit se ke zlu a stát se vykonavatelem i těch nejhorších skutků. Holocaust se nejdříve připravoval v myslích lidí propagandou, změnami zákonů a organizováním násilných akcí (zpočátku menšího rozsahu), které se postupně zesilovaly. Rozběhnuté mechanizmy nakonec už nelze zastavit. Výstižné podobenství je v Čapkově Bílé nemoci.
Také stává, že se pak lidé najednou chytají za hlavu a sami sebe se ptají, proč se tomu nepostavili dřív, když ještě šlo něco udělat. Na varovné signály je třeba reagovat zavčasu. V době, kdy se rizika teprve začínají objevovat a zpravidla zůstávají bez povšimnutí. To jsou právě ty momenty, kdy ještě lze něco dělat. Dnes třeba může být symptomem chování některých veřejných činitelů, nahlodávání právního vědomí a znevažování institucí, které mají být pojistkou demokracie a ústavnosti.
............................................................................................................................................
Co vlastně jsou naše "západní" nebo "křesťanské" hodnody, o jejichž nezbytné obraně se okřídleně mluví? Bylo by to na dlouhou řeč. Zatím zmíním jedno biblické rčení: "Nepřidáš se k většině, když páchá zlo". To patří k základním civilizačním hodnotám a k hlavním pilířům demokracie. Kdybychom si představili nebo vymysleli analogický výrok "Nepopřeješ sluchu našeptávačům násilí", možná se ukáže, že jde o univerzální lidský princip, (který mimochodem platí jak na islamistické teroristy tak na rasistické a ultranacionalistické extremisty, žháře, atd.)
Cestou určitě je nedávat prostor dryáčnickému chování, hulvátství a lži. Nenechat se ovládat strachem, nepodléhat svůdnosti násilí. A nenechat se obrat o svobodu třeba jen vinou nepozornosti či lhostejnosti a nečinnosti. Bezpečí zaplacené ztrátou svobody není bezpečím, je klecí. Takové "bezpečí" za ostnatými dráty, jištěné samopalníky, kteří na hranicích stříleli na vlastní lidi, jsme přeci už zažili. Nemůžeme si sami demontovat náš svět stojící na svobodě, na úctě k člověku a jeho životu. Co budeme bránit, když si vlastní svět sami zbouráme? Jak a kam budeme pokračovat?
