Odvolám se na zajímavý dnešní článek Jana Jílka s názvem "Život, divadlo, politika není pro sraby". Je pro mne velmi inspirativní svým názvem a obsahem. Ale i název sám o sobě je jasně formulovaným názorem.
.......
Trpkou kvintesencí toho, čím je ve své podstatě politik (anebo ještě jinak, kam až se může politik dostat), je chování prezidenta Beneše koncem září 1938. Vedl národ odhodlaný se bránit, měl k ruce mobilizovanou armádu, silnou a dobře vyzbrojenou. Vůle vzdorovat byla velká. Jeden a půl milionu lidí ve zbrani. Vícekrát prověřená, akceschopná československá armáda budila respekt. Hitler velmi váhal a nechtěl se s ní pustit do křížku. Jenomže Beneš se podvolil mnichovskému diktátu, čímž znemožnil občanům vlastní země bránit se. A pak je zanechal, opuštěné a bezbranné doma. Nezůstal s nimi, odjel do exilu.
Ano, Edvard Beneš za války udělal hodně pro obnovení Československa, ale potom znovu podlehl brutálnímu nátlaku (pro změnu z jiné strany) v únoru 1948.
Dnes máme v čele naší země politika, který se kymácí nad korunovačními klenoty (i jako symbol je to strašlivá věc!) a nemá co říci občanům země ani k takovým významným výročím jakými byl letošní 21. srpen a 17. listopad. Mlčení je v tomto případě taky smutným symbolem. A domnívám se, že je to pohrdání lidmi.
Máme ovšem i dalšího vysokého ústavního činitele, který.stydlivě položí věnec na Národní třídě za hluboké noci a pak zmizí...
....................................................................................................................................
15. listopadu 2018 zemřel vyšetřovatel, který umučil čihošťského faráře Josefa Toufara. V roce 1999 byl odsouzen na dva roky s odseděl si jeden. Prý vždy popíral jakoukoliv svoji vinu.
Po listopadu 1989 mělo určitě dojít na symbolický "norimberský proces", ale nestalo se. Symbolický proces v tom smyslu, že by neměl za cíl vyměřovat tresty konkrétním osobám. Mělo však dojít k důkladnému zdokumentování zločinů komunizmu, k jeho veřejnému a závaznému morálnímu odsouzení. Takovým způsobem, aby věci byly jednou provždy pojmenovány. Aby se co nejvíce omezila možnost později cokoliv zpochybňovat a překrucovat.
Ten proces se ale přesto děje, jen probíhá v jiném tempu. Zločiny jsou dokumentovány postupně, pracuje na tom řada historiků, archivářů a badatelů z vlastní iniciativy. Kromě toho je tu i možnost, aby si například příbuzní obětí komunistické zvůle vyžádali dokumentaci z archivu bezpečnostních složek, v níž se často najdou věci zapsané neuvěřitelně podrobně. Včetně takových detailů, jak pohůnci komunistického režimu vyráběli pseudo-důkazy, jimiž zničili nevinné lidi, zavinili jejich neblahé konce, dlouholeté vězení, někdy i smrt.
Kromě všeho výše zmíněného také spolehlivě melou Boží mlýny. Někdy to sice trvá zdánlivě dlouho, ale nakonec si nás každého najdou.
...........................................................................................................................................
A nakonec, jak jsem prožil letošní 17 listopad.
Slavím 29 let života ve svobodě. Za tu dobu je mnoho věcí, za které mohu děkovat a radovat se z nich. Nic ale nepadá člověku do klína samo od sebe. To hlavní za mne politici neudělají, ani nemají moc mi to zkazit. Svoboda není vnějškový stav (pohov, volno, užívej si a těš se). Je to stav lidského nitra a úkol na celý život. Krásný úkol.
.......
.......
