Reaguji na zajímavý článek pana kolegy blogera Petra Štrompfa: "Poválečný odsun sudetských Němců neznamenal i zapomnění".
Na úvod musím zdůraznit, že poznámka o zdravém rozumu je míněna obecně, rozhodně nemíří na pana Štrompfa. Naopak, jeho článek považuji (ve značné části textu) za přínosný a přemýšlivý. Odkaz zde
K reflexi mě inspiroval tam zaznamenaný příběh rodiny Zweigových. Je až emblematický, protože zrcadlí mnohé z toho, co se tehdy dělo. Včetně brutálního závěru, kdy i na Zweigovy dopadla "kolektivní zodpovědnost", byla zlynčována také manželka Wilhelma Zweiga a patrně nevinný, zdravotně postižený syn.
Nezažil jsem to na vlastní kůži, proto nemohu soudit. Rozhodně bych nechtěl být na místě těch, kdo tehdejší situace prožili. Mnohé věci, které se staly, jsou "jaksi pochopitelné" (i když určitě ne přijatelné) jako výbuch odvety lidí za všechno to, co se odehrálo od roku 1938 až do posledních dnů protektorátu.
Při zabírání Sudet na podzim r. 1938 proběhlo vyhnání Čechů a Židů z pohraničí. Utíkali také Němci - odpůrci nacizmu. Podle statistik odešlo (bylo vyhnáno či uteklo) do českého vnitrozemí 171 401 lidí, z čehož bylo 141 037 Čechů, 18 673 Židů a 10 469 Němců (prchajících antinacistů). Ti kdo ze Sudet neodešli, byli velice často zatýkáni (se všemi známými tragickými důsledky) Znamená to, že jako první vyháněli Němci Čechy, přičemž také došlo ke krvavým násilnostem. Odkaz zde. Teror německé protektorátní správy až do posledních dnů války je dost známý, zde se o něm nebudu rozepisovat.
----------------------------------------------------------------------------------------------
Podobné výbuchy spontánní msty jako v Čechách a na Moravě - myslím bezprostředně v prvních dnech po osvobození - se děly v mnoha evropských zemích. Třebaže příčiny mohly být z řady důvodů pochopitelné, tak i přesto nelze nikdy souhlasit se živelnými bouřemi odplaty. Například v poválečné Itálii byli trestně stíháni ti, kdo se takových násilných akcí dopustili. V případě Itálie to vím z přímého svědectví pamětníků, ale domnívám se, že něco podobného proběhlo i v jiných evropských zemích. Zákon má platit všude stejně.
Známou věcí je, že nejbrutálnější násilí často páchali lidé, kteří se za německé okupace nějak namočili. Ti se podle všeho snažili jaksi očistit a svá provinění zakrýt. Kromě toho se také zdá, že "živelné násilí" Čechů proti Němcům - zejména to, které se odehrálo až řadu měsíců po skončení války - bylo podněcováno předem zorganizovanými provokacemi a za účasti agentů připravujících nástup totalitní moci. Velice tomu napovídají například některé studie o okolnostech a pozadí masakru v Ústí nad Labem.
Princip kolektivní viny dokonaný násilným vysídlením je skutečně nepřijatelný a neospravedlnitelný. Tak to je a nic s tím nenaděláme. Vyslovení této věci je legitimní a těžko je proti tomu cokoliv namítat. (Možná jde jen o okolnosti a o citlivost, kdy je namístě tyto věci vytahovat a připomínat).
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Usmiřovací proces trval dlouho, nebyl jednoduchý, stál spoustu úsilí.
Po pádu železné opony byla počátkem r. 1992 podepsána smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi dvěma demokratickými státy, Spolkovou republikou Německo a Českou a Slovenskou Federativní republikou. Tam je vůle k překonání minulosti a k usmíření jasně formulována. To je naprostý základ, na němž od té doby stavíme a na jehož dodržování máme a potřebujeme důsledně trvat. Později byl také ustanoven Fond budoucnosti, který dodnes podporuje různé projekty partnerství, vzdělávací a publikační činnost a mezinárodní kulturní aktivity
-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Absolutně nejhorší věcí by bylo celý tento usmiřovací proces zbořit a vrátit se nazpátek do divoce vášnivých poměrů, jaké byly krátce po válce. Co se to vlastně dnes děje a kam odkládáme zdravý rozum?
..............
