Útok na ženské kláštery (zvaný též barbarská noc) následoval krátce po takzvané "Akci K". Plánem komunistů bylo zlikvidovat v naší zemi všechna řeholní společenství.
Bizarní, i když jinak samozřejmě krutou a bezohlednou okolností bylo, že na násilném vyhnání řeholnic trval také například ministr obrany Alexej Čepička, protože plánoval zabrat kláštery pro účely armády.
https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/akce-r/
https://glob.zoznam.sk/akcia-r-bola-namierena-proti-zenskym-reholiam
Pravda, neměli jsme u nás oficiálně vyhlášenou "bezbožeckou pětiletku" jako náš zářný vzor, SSSR, ale padesátá léta u nás byla nevyhlášenou "bezbožeckou desetiletkou". Nesla se ve znamení velice kruté, systematické perzekuce představitelů církve, řeholníků a řeholnic. Údajná "dělnická pěst" dopadla i na záda aktivních laiků z řad věřících, což bylo možná nejmarkantnější u křesťanských básníků a spisovatelů.
_______________________________________________________________________________
Vsuvka: S básníky zacházeli komunisté jako s nějakými vrahy. Zdeněk Rotrekl měl navržen dokonce trest smrti, který mu byl změněn na doživotí. Václav Renč byl odsouzen ke 25 letům. Jan Zahradníček byl odsouzen ke 13 letům vězení, pak byl v r. 1960 propuštěn na amnestii v naprosto zbědovaném zdravotnímu stavu a záhy poté zemřel. Pozoruhodné je, že na Zahradníčkově "vsazení za mříže" trval jeho taky kolega Jan Drda. František Křelina byl odsouzen ke 12 letům vězení... (atd, atd, atd.) Ani netřeba dodávat, že šlo o vykonstruované monstrprocesy a údajné "delikty" byly obvykle na úrovni velezrady. Také není třeba dodávat, že přiznání byla vynucována brutálním mlácením, mučením a zvláště cynickými metodami psychického nátlaku.
______________________________________________________________________________
Akce Ř přinesla představeným ženských řeholí ale i obyčejným sestrám dlouhé věznění a kruté strádání. Za všechny vzpomenu mučednici Zdenku Cecilii Schelingovou, která byla uvězněna za údajnou velezradu na 12 let a byla ve vězení opakovaně krutě mučena. Pak ji v roce 1955 urychleně propustili v beznadějném zdravotním stavu a brzy nato zemřela.
...
Vyprávění bych chtěl doplnit o vzpomínku na moji tetu, Žofii Trizuljakovou, která byla jako řeholnice dlouhá léta internována na různých odlehlých místech naší republiky a zemřela později na následky zanedbání zdravotní péče. Šlo o neléčenou chronickou nemoc, která se projevila následkem útrap internace a která by se při standardní lékařské péči dala po dlouhá léta udržovat pod kontrolou.
Z jejích osobních vzpomínek uvedu alespoň příhodu z pobytu ve vysídleném objektu v pohraničí, který byl proměněn na internační tábor. Jako "domovník" tam působil, nasazený agent, člověk hrubý a zlý, který slabým, bezbranným ženám pravidelně ubližoval.
V šedesátých letech pak směly některé řeholní sestry pracovat jako ošetřovatelský personál. Tak se stalo, že několik řeholnic sloužilo v zastrčeném pečovatelském ústavu, kde nebyly příliš na očích veřejnosti. Tam se setkaly s bývalým "domovníkem". Těžce nemocným, trvale ležícím. Ošetřovaly ho s velkou trpělivostí a milosrdenstvím... Pamatoval si je, občas ještě vypouštěl všelijaké poznámky, ale pak se postupně měnil. Když umíral, poprosil je o odpuštění a také požádal, aby zavolaly kněze. Odcházel usmířený...
...
Příběh sepisuji v den svátku Jména Panny Marie, 8. září. S úctou a láskou vzpomínám na svoji tetu.
A na dvě babičky mojí ženy, obě jménem Marie. (Obě babičky si za komunistického režimu taky vytrpěly své, ale to pomalu odnáší čas a mnohé z toho je už usmířeno)
...
...
