blesklo mi hlavou, když televizní krabička vykouzlila zprávu, že počítač vytvořil nový, "nikdy dosud neviděný" portrét od Rembrandta. Dokonce i historici umění jsou prý z toho paf a málem se posadili na vlastní pelest.
Je to přeci krása nebeská, když může počítač vyrábět nové Rembrandty. Asi i Josef Švejk by nad něčím takovým žasl.
Úplně to vidím, jak si současní milí Jardáři (Od Goldmana & Sachse, přes Trumpa, Kellnera a Babiše až po Medveděva atd.) začnou pořizovat nové, "zcela nevídané a originální" Rembrandty, Raffaely, Rubensy a Velazqueze tištěné v 3D kvalitě... Jenomže pokrok lidstva se určitě nezastaví, počítač přeci hravě zvládne nakombinovat neotřelé skladby od Bacha, Händla či Beethovena. Na bombastický titulek "Počítač složil nového Mozarta!" se jistě pohrnou do koncertních síní nekonečné davy.
Taky jsem si vzpomněl na Kasparova, který se tak dlouho podílel na vývoji počítačových programů pro šachovou hru, až se ucho utrhlo. Sám musel za odměnu polykat hořké pilulky, když se ukázalo, že počítač je schopen drtivě ho porážet. Zcela nezaručená dementní teorie praví, že možná právě proto Garri Kasparov opustil špičkovou šachovou kariéru a dal se na politiku, která se aspoň dosud zdá být hrou mnohem mysterióznější, jíž nechybí prvky vskutku pravého umění. Ale pozor, už tu máme počítačové programy, které údajně vyhrávají volby!
Zpět k Rembrandtovi
Trochu se divím, z čehože asi jsou historici umění konsternovaní. Snad by mohli být na větvi z toho, jak neuměle jsou smontovány dohromady detaily z několika portrétů. Nejvíce je to vidět na vzájemném rozmístění očí, nosu, úst a uší a na jejich velikostních proporcích. (Připomenu, že nejenom tyto základy portrétního řemesla se kdysi standardně vyučovaly už na středních uměleckých školách)
Chyb je na počítačové montáži více, ale zmíním aspoň tu nejmarkantnější, jak se pravá strana tváře vymkla z prespektivy a pocitově roste ven z obrazu. Oko a lícní kost nejsou vůči celku správně posazené, je vidět, že pocházejí z jiné tváře, která byla zobrazena v nepatrně jiné perspektivě a v jiných světelných poměrech. Vzájemně se zde také bije hladká malba z raného období (na levé straně) a expresivní, neuhlazený rukopis Rembrandtova pozdního období (na pravé straně).
Nicméně, jako demonstrace možností současné techniky je to hodně zajímavý pokus, či přinejmenším dobrá kuriozita. Nevynechal bych ani aspekt šikovného marketingového počinu. A kdyby podobné události zvedly zájem o svět výtvarného umění, určitě to není špatně. Vzhledem k letošnímu 347. výročí Rembrandtova úmrtí, je úsilí vytvořit na jeho počest fiktivní tří stý čtyřicátý sedmý obraz docela sympatickým nápadem.
.........................................................................................................................
Podle jedné definice je počítač "rychlý blbec". Svého druhu "cvičená opice", která po umně vedeném tréningu předvádí obdivuhodné kejkle.
Byli to lidé, kteří přišli s nápadem, vložili do krabice data (reprodukce obrazů) a pak ji "vycvičili", aby předvedla určitý výkon. Počítač sám o sobě nezplodí žádnou novou velkou epochu na způsob renesance či baroka a nestvoří žádného nového Rembrandta. Nenapodobitelný malířský styl vytvoří jen duchem velký člověk. Počítač lidmi naprogramovaný může na Rembrandtově umění leda tak parazitovat, byť v pozitivním smyslu. "Nový potrét" kombinuje skutečné prvky Rembrandtových obrazů, proto mu nelze ani přes výše popsané chyby upřít určitý pocit živé naléhavosti. Za to ale nevděčíme počítači, zásluhu má malíř, který vdechl do svých portrétů tolik síly a života, že promlouvá i přes vyjmuté a přeskládané detaily.
Kdysi jsem viděl ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu sérii Rembrandtových portrétů z pozdního období. To byl pro mne zážitek na celý život. Podobně i návštěva v amsterdamském Rijksmuseu. Chce to vidět zblízka, včetně pocitu, že zobrazení lidé málem jakoby dýchali a málem jako byste se až mohli dotknout jejich tajemství.
Výstup z počítače může právem budit údiv, ale není to zázrak. Zázrakem je člověk.
.......
