Proč musí být státní rozpočty ČR stále deficitní, když u nás „zuří“ nevídaná konjunktura? Vždyť podle Keynese se v této fázi kapitálového cyklu mají dluhy státní kasy snižovat a střádat rezervy na nevyhnutelnou následující recesi?
Ale jak vládu a Sněmovnu napomínal prezident Zeman, páni politici si raději „kupují“ přízeň všech tříd voličů populistickými sliby snižování daní, zvyšování mezd a sociálních dávek a tak neodpovědně si žijí na dluh nejen svých nástupců, ale zejména budoucích generací naších občanů.
Historie nás učí, že vyrovnanosti salda účelných a hospodárných meritorních a investičních státních výdajů, lze dosahovat pouze systémem progresivního zdaňování plátců daní podle majetkového, příjmového a spotřebního censu.
Již v antických Aténách to v roce rozdělil Solón obyvatelstvo do čtyř tříd,
na:
- nejvyšší třídu - vlastníky do které patřili lidé dosahující výnosu 500 (asi 25
tisíc litrů) plodin, jejíž příslušníci se mohli stát nejvyššími úředníky, - druhou třídu - jezdce výnos 300 medimnů, jejímž příslušníkům byly dostupné
všechny vysoké úřady, kromě úřadu pokladníka, - třetí třídu - pěšáky, těžkooděnce výnos 200 medimnů, ze které pocházeli nižší úředníci,
- čtvrtou třídu - dělníky, nádeníky, bez omezení majetku, ze které každý se nyní mohl
stát členem sněmu či „Rady pěti set“, která kontrolovala činnost úřadů a
schvalovala zákony.
U nás, naše panovnice Marie Terezie převzala v roce 1740 stát obklopený nepřáteli a bez krejcaru ve státní kase. Ta byla již řadu let v hlubokém deficitu a Marie Terezie pochopila, že existuje jenom jediná cesta.
Hledat možnosti, jak zvýšit příjmy státu a zlepšit efektivnost státní správy. Nikoli cestou rozšiřování habsburských držav, ale interní konsolidací státu.
Ač byla nominálně absolutní panovnicí, moc měli v rukou nejbohatší šlechtické rody, jejichž čelní příslušníci ovládali všechna rozhodující místa ve státní správě (finanční, soudní a vězeňské) a v armádě. Marie Terezie takticky a postupně začala ve státním aparátu nahrazovat tyto dědičné nositele centrální moci. Ve Vídni i v centrech jednotlivých dědičných zemí a krajů a ve městech profesionálními byrokraty z nižší a chudší šlechty a ze svobodných měšťanů.
Princip reformy byl jednoduchý: zdanění šlechtických statků (dosud šlechta pozemkovou daň neplatila, platilo se jen z obdělávaných pozemků poddaných – tzv. rustikál) a vybírání daní, které dosud dělala místní šlechta, centrální státní daňovou správou. Sazba daní byla dlouhodobě pevně stanovena. Panovnice totiž pochopila, že další daňové zátěže nemohou dále dopadat jen na zbídačené nevolné obyvatelstvo a současně ponechávat šlechtě všechny příjmy na vedení jejího rozmařilého života. Tereziánská reforma byla spuštěna v létech 1747 – 1748. Příjmy státu se tím okamžitě zdvojnásobily! Bylo však současně nutno stanovit výměr daně, odvozovaný z výměry zdaňovaných pozemků. Protože nebylo možno se spolehnout na dobrovolná daňová přiznání plátců daně (což platí ve všech historických dobách), bylo provedeno přesné vyměření a soupis všech pozemků, tzv. Tereziánský katastr.
Současně s péčí o státní finance, sledovala panovnice hospodářství ve všech provinciích říše. Podněcovala manufakturní výrobu v rakouských a českých zemích. V Uherském království, kde si magnáti vyvzdorovali pokračování svých feudálních výsad, byl podporován rozvoj zemědělství, jako základního zdroje potravin a živočišných surovin pro celou říši.
Hlavních cílů reforem bylo dosaženo již v polovině padesátých let 18. století. Těmito reformami dosáhla Marie Terezie posílení vnitřní síly monarchie a zesílení jejího mezinárodního postavení. Odstranila nejvýznamnější brzdné síly feudalismu, otevřela dveře osvícenství a posunula ekonomický a technologický vývoj směrem k západoevropskému liberalismu.
Dnešní obraz Evropy se jistě velmi liší od doby 18. století, ale úspěch tereziánských reforem spočíval na univerzálních principech, které jsou trvale platné i pro dnešek:
- Na silné centrální státní moci, která musí efektivně zajišťovat veřejné
služby, sloužící udržení a rozvoji celé populace státu, jako optimálně
fungujícího sociálního systému.
- To je možné jen při existenci kvalitních, jednoznačných a důsledně
vymáhaných zákonů.
- Na existenci kvalifikovaného a neúplatného správního systému, realizovaného
profesionálními úředníky, vázanými přísným a náročným služebním
řádem, absolutně netolerantním k jakýmkoli korupčním a protekčním
jevům.
- Silný a výkonný stát musí pravidelně získávat z daňových příjmů dostatečné
finanční prostředky na plnění svých přísně účelových funkcí, jejichž
financování zaručuje maximální úspornost a efektivitu.
- Stát musí mít daňový systém, který rozdělí příjmové potřeby státu na
plátce daní tak, aby:
- daňové sazby plátců s nejnižšími příjmy jim ponechávaly dostatečné
prostředky na reprodukci a zvyšování jejich produkčních schopností
a aby se
- daňové sazby u plátců s nejvyššími příjmy progresivně monotónně trvale
zvyšovaly právě tak, aby tito plátci neztratili motivaci k udržení a dalšímu
zvyšování svých příjmů.
Dnes každý slušný ekonom, sociolog a politolog, který se neupsal ďáblu neoliberalismu, vidí, že všeobecná krize dnešního neoliberálně globalizovaného světa je způsobena bezohlednou chtivostí rychlého maximálního zisku, jeho akumulací v rukou stále menšího počtu multi-miliardářů a jejich korporací. To této hrstce bezohledných chamtivců dává takovou ekonomickou a následně politickou sílu, kterou mohou ovládat i ty největší a nejsilnější státy světa i globální mezinárodní politické, vojenské a ekonomické instituce. Celá desetimiliardová světová populace druhu homo sapiens je tak trpným objektem jejich hamižných rejdů. V jejich režii a zájmu jsou udržovány u moci ty nejodpornější režimy autokratických monarchů, diktátorů a náboženských fanatiků a je podporováno bezohledné a zničující rabování všech přírodních zdrojů planety, které v dohledné budoucnosti nebudou stačit ani potřebám při dnešní velikosti světové populace. To nutně musí vést k zoufalým válkám o holé přežití a tudíž i s použitím nejkrajnějších válečných prostředků. Tak se svět, v důsledku vlády globální kapitalistické oligarchie, stále rychleji přibližuje biblické apokalypse.
Při využití zdravého rozumu je však řešení možné. Zkrocením všežravé vládnoucí vrstvičky multi-miliardářů příslušnými zákony, podobně jako jimi Marie Terezie svého času zkrotila samolibou, zahálčivou a rozmařilou vysokou aristokracii. Racionálním přerozdělením národního produktu mezi kapitál a práci. Tím, že zisk korporací a příjem fyzických osob budou zdaněny trvale rostoucí progresivní daní, a mzdy zaměstnanců budou složené ze zákonem stanoveného minima a z podílu na zisku zaměstnavatele. Zavedením výrazné spotřební daně na přepychové a zdraví lidí a životnímu prostředí škodící produkty. Minimalizací plošných daní, zejména DPH u základních životních potřeb a taxativním zvyšováním všech zasloužených sociálních dávek, proporcionálně se statisticky průměrným příjmem zaměstnanců.
V duchu takových zásad by mělo směřovat úsilí vlády a zákonodárců o zdravě vyrovnaný státní rozpočet. Takový by měl být program každé odpovědné vlády, aniž by se otrocky podrobovala přání nebo diktátu globálního kapitálu.
Proto by se naši páni politici měli poučit z příkladů starověkého Solóna a české královny Marie Terezie, jedné z nejúspěšnějších vladařů v dynastii Habsburků.
