To ovšem neplatí u všech akademiků našich univerzit a AV ČR, kteří se raději zařazují do bezpečného „mainstreamu věd“, sloužících politické objednávce vládnoucích stran a neoliberální ideologii vládců dnešního světa.
Již v minulosti jsem toto kritizoval v dopisu bývalému předsedovi AV ČR Drahošovi v době, když jsem mu ještě věřil. Vytýkal jsem vydání zastaralé knihy s teologickou tématikou v nakladatelství AKADEMIA, jako plýtvání penězi, které by mněly sloužit potřebnějším účelům. Tehdy se vymluvil tím, že nakladatelství je samostatně hospodařícím subjektem, který on neřídí.
Nyní mne pobouřila publikace AVČR - z edice Věda kolem nás / č. 81, v německé verzi Wissenschaft / 81- Die Halbinsel Krim in Geschichte, Literatur und Medien.
Je to společný produkt týmu historiků z Universität Wien a dalších z ČR, SNR, Rakouska, Izraele, Ruska a Ukrajiny.
Publikovaný dílčí výsledek bádání odpovídá složení týmu. Historie je interpretována krajně ideologicky a velice jednostranně, s démonizací odvěkých „imperiálních“ choutek Ruska.
Bez analýzy objektivního odvěkého střetu zájmů kmenů, národů a náboženství v této oblasti, kterou procházely národy z Orientu do Evropy již od antických dob. Přes období gótské, maďarské, mongolsko-tatarské, byzantské až po osmansko-turecké. Evropa, Uhersko a Rakousy v 17. století čelily osmanské expanzi a vítaly proto konkurenční expanzi Ruska živelnou imigraci ruskou. Teprve v 18. století se proto rozhodla Kateřina Veliká (1783) anektovat Krym natrvalo.
Ukrajina tehdy neexistovala jako suverénní stát, ale jen jako jedna z ruských gubernií. Ta vznikla jako státní útvar až v roce 1934, novou (Stalinovou) Ústavou SSSR jako USSR – Ukrajinská sovětská socialistická republika (po 2. Světové válce samostatný člen OSN), jejíž součástí Krym nebyl! Ten byl k USSR připojen administrativně, „darem“ Chruščova, až v roce 1954.
Po rozpadu SSSR a vzniku SNS a po následujícím ukrajinském „Majdanu“ a svržení prezidenta Janukoviče, zaujal kyjevský režim k SNS ostře nepřátelský vztah a vyhlásil rozhodnutí Ukrajiny vstoupit do Evropské unie a do paktu NATO. Takto povzbuzení ukrajinští ultranacionalisté rozpoutali v Donbasu a na Krymu teror proti ruské většině, takže jejich ruské obyvatelstvo se rozhodlo uplatňovat právo na sebeurčení, které bylo donuceno bránit ozbrojeným odporem proti represím ukrajinské policie a armády. Na Krymu konkrétně, bylo na to uspořádáno úspěšné referendum o jeho vrácení do svazku SNS - Ruské federace.
To přirozeně nevyhovovalo protiruským uskupením EU a NATO, protože ty uvítaly možnost ruské ztráty jejich největších přístavů a základen černomořského loďstva. Čímž by se splnila historicky trvalá snaha tradičních západoevropských mocností (a nově i USA), vytlačit Rusko natrvalo z Černého moře a připravit je o přístup do moře Středozemního, kde na Blízkém Východě má Západ své tradiční imperiální zájmy. Připomeňme Krymskou válku z roku 1856, kdy V. Britanie, císařská Francie, Sardinské království a Turecko, podporované expanzivním vilémovským Německem a Rakouským mocnářstvím, společně napadly carské Rusko a vnutili mu ponižující mír.
Všechna tato historická fakta z kritizované publikace naši aktéři interpretují neobjektivně, ideologicky jednostranně, evidentně na politickou objednávku protiruské a proti-putinovské propagandy EU a NATO.
Tato propaganda má různá měřítka a kriteria pro uplatňování práva na sebeurčení při anexích USA a Ruska. Připomenu jen historii odtržení Texasu od Mexika a jeho připojení k USA, ve srovnání s Putinovou anexí Krymu.
Texaská republika byl nezávislý stát v Severní Americe mezi Spojenými státy a Mexikem, který existoval mezi 2. březnem 1836 a 29. prosincem 1845. Vznikla jako republika, která se odtrhla od Mexika v důsledku Texaské revoluce. Texaskou republiku nikdo neuznal jako samostatný stát a po celou dobu její existenci byla považována za vzbouřenecké území. Jen východní hranice republiky byla definována smlouvou mezi Španělskem a Spojenými státy v roce 1819. Texas prohlásil mexická území východně od řeky Rio Grande za své vlastnictví a vstoupil do Unie až 19. února 1846 a stal se 28 členským státem USA.
Proto, má-li být AV ČR považována za seriózní vědeckou instituci i v oblasti společenských věd, nesmí se podřizovat politické objednávce kohokoli, ale trvat na své nezávislosti. Takové, jakou udělovali již ve středověku moudří evropští panovníci a římská církev univerzitám.
Tento blog bude zaslán též Akademické radě AV ČR
