Politické situace v těchto dramatech se sobě velice podobají. Do února 1948 vládla v ČSR koalice „Národní fronty“ s premiérem Gottwaldem, složená ze stran KSČ, Národně-socialistické, Lidové, ČSSD a slovenské Demokratické strany.
Od samého počátku tuto koalici rozvracela KSČ vnitropolitickými střety s pravicí, podle direktiv z Moskvy.
Krize koalice vrcholila počátkem roku 1948, když komunistický ministr vnitra zahájil personální čistku ve Sboru národní bezpečnosti, kde všechny vyšší funkce obsazoval členy nebo spolupracovníky KSČ a odmítl usnesení vlády z 13. února, aby čistku zrušil. Když byly námitky opozice odmítnuty, podali ministři tří nekomunistických stran demisi. V očekávání, že prezident Beneš ji, spolu s třemi ministry za ČSSD a nestraníkem Janem Masarykem, nepřijmou a že přimějí Gottwalda k ústupu.
To se však nestalo, protože politbyro KSČ vyvolalo ustavování tzv. akčních výborů a demonstrace na Staroměstském náměstí a mobilizovalo své Lidové milice, připravené a vyzbrojené ze skladů československých zbrojovek.
Za této situace se Gottwald dostavil na Hrad ke zdravotně oslabenému prezidentu Benešovi, který pod jeho nátlakem demisi ministrů přijal a pověřil ho doplněním vlády o ministry nové.
Tím komunisté vládu republiky zcela ovládli „legální“ cestou“ a zahájili totalitní režim vlády jedné strany.
Tak byla rozehrána divadelní tragedie, trvající 40 dlouhých roků.
A s touto tragedií nyní můžeme srovnávat dnešní divadelní frašku podle téměř shodného libreta.
ČSSD, typicky klientelistická partaj, těžce nese, že ji „šlape na paty“ Babiš se svým soukromým hnutím ANO a že ji hrozí v příštím roce porážka ve volbách do Sněmovny a ztráta předsednictví vlády a dalších nejlukrativnějších pozic ve státní správě.
A tak se, po vzoru KSČ z roku 1948, odvážila pokusu ovládnout policii a prokuraturu a převzít mocenské pozice, použitelné pro „pacifikaci“ svých politických konkurentů a kritiků a rostoucího davu občanských nespokojenců.
Jenže zapomněla, že za ní nestojí žádný všemocný báťuška Stalin, ani že situace v dnešní Evropě neumožňuje zvrácení parlamentní demokracie v policejní diktaturu jedné nebo koalice několika loupeživých partají. A také na to, že jim nestojí v cestě chorobou oslabený prezident, ale prezident sebevědomý a s mandátem přímého zvolení, který má osobní důvody jejich spády netolerovat nebo dokonce podporovat.
