V tomto blogu chci navázat na stejnojmenný blog předešlý a chci reagovat na diskusi k němu. Na výhradu, že vyšší příjmy státu by vedly jen k jejich vyššímu rozkrádání.
V roce 2014 jsem se zapojil do diskuse k Zákonu o státní službě č. 234/2014 Sb. A kritizoval jsem tehdy, že zákon vůbec neřeší a nevyžaduje odbornou a zejména morální kvalifikaci a integritu státních úředníků.
Že neobsahuje formy odměňování náročnosti a kvality služeb státních úředníků (výší platového zařazení, odměny za výsluhu pracovních let, vyšší starobní důchod apod.), ale ani citelné sankce za nepoctivý a nevěrný výkon státní služby (doživotní vyloučení ze státní služby a ztrátu všech výhod z ní plynoucích, zákaz působeni ve statutárních orgánech obchodních společností a společenských organizací aj.).
Upozornil jsem autory zákona na požadavky na státní úředníky v dobách „temna“ habsburské monarchie za vlády císaře Ferdinanda I. – Dobrotivého z roku 1835, na příkladu služební přísahy Josefa Němce, manžela Boženy Němcové.
Zde je.
Služební přísaha úředníka Rakouska-Uherska
Josefa Němce za císaře Ferdinanda I. - Dobrotivého v roce 1835
Rakouský stát potřeboval k tomu, aby mohl dobře fungovat, síť loajálně sloužících úředníků. Stát se státním úředníkem, získat „definitivu", to byla ovšem pro mnohé mladé muže prestižní záležitost, životní perspektiva s jistotou penze ve stáří nebo v nemoci, popř. i určité zabezpečení vdovy a sirotků v případě smrti. Člověk, který usiloval o úřednickou definitivu, musel ovšem po řadu let řádně sloužit, a to třeba na bídně finančně zajištěných místech, než se své vytoužené mety dočkal. Musel se prodírat sítí přísně stanovených tabulkových postupových míst, často se stěhovat.
Úředníci museli splňovat řadu dalších podmínek: především být loajální, přesní a spolehliví, a to nejen v profesionálním slova smyslu, při výkonu své funkce, ale také v soukromém životě. Nadřízení sledovali obě tyto stránky života a právě tzv. tajná kvalifikace, tedy charakteristika privátního způsobu života, resp. života celé rodiny, hrála při jednáních o kariérním postupu důležitou, ne-li přímo stěžejní roli.
Úředníci měli ovšem základní pilíř, podle něhož se měli ve svém konání řídit. Tímto pilířem byla služební přísaha:
„Přísahám bohu všemohoucímu těžkou tělesnou přísahu a slibuji Jeho Veličenstvu nejjasnějšímu, nejmocnějšímu císaři rakouské-mu, králi uherskému, českému, haličskému, lombardskému a benátskému, arcivévodovi rakouskému Ferdinandovi Prvnímu, našemu nejmilostivějšímu pánu a všem Jeho zákonným nástupcům na císařském trůnu z nejvznešenější, nejjasnější Jeho krve, nezlomnou věrnost a oddanost.
Když jsem byl jmenován respicientem c. k. důchodkové stráže, přísahám a slibuji, že budu přesně a řádně plnit všechny své služební povinnosti, že budu poslušnost a úctu vzdávat svým představeným a vyšším úřadům, že budu řádně plnit všechny příkazy, jež mi budou jimi dány, že se budu k stranám chovat slušně a podle předpisů, že si nedovolím proti žádnému rušiteli zákona žádnou zákonům nepřiměřenou shovívavost, že nebudu za žádnou, sebeslušnější záminkou žádat, přijímat nebo si dávat slibovat dary od stran, že se osobními ohledy nedám odvrátit od přísného plnění svých povinností, že budu svěřené mi služební tajemství nezlomně zachovávat, že neustále budu usilovat o odstranění a potření všeho podloudnictví, že jakýkoli nezákonný čin důchodkového úředníka a zaměstnance pohraniční nebo důchodkové stráže, jako i každý důchodkový přestupek, jakmile se o čemkoli dovím anebo cokoli zpozoruji, oznámím svým nadřízeným, vůbec pak že se ve službě stejně jako mimo službu vynasnažím, abych se choval počestně a mravně, že si nedovolím žádný čin ani opominutí, jímž by mohla být poskvrněna čest důchodkové stráže, a že se napořád budu chovat, jak se sluší na dobrého a řádného služebníka Jeho Veličenstva císaře.
Součástí tohoto dokumentu byl také dovětek: „Prohlašuji dále přísežně, že ani nejsem členem žádné tajné společnosti nebo tajného bratrství, ani že nevstoupím do nějaké takové společnosti".
