Demokracie, od aténských dob, až do dneška, měla vždy znamenat suverenitu lidu, vyjádřenou většinou hlasů při svobodném hlasování plnoprávných občanů, zúčastněných na shromáždění všeho lidu.
To bylo možné jen v městských republikách jako v Aténách, nebo v Římě.
Pozdější historické epochy však přinesly vlády nedemokratické, nejrůznější typy monarchií a oligarchií, které vůli zájmy a vůli lidu potlačovaly a lid zotročovaly a znevolňovaly.
Po některých povstáních lidu proti této zvůli menšiny a jejich krvavých potlačení, teprve v 18-tém století osvícenství, se znovu projevily snahy o obnovení demokracie jako formy vlády lidu. Její novodobé formy za rostoucího významu měšťanstva, osvícenská inteligence poučená studiem filosofů (od řeckých až po reformační evropské) vypracovala principy, na nichž by se měla ujmout vlády demokracie moderní.
Jejich ideje se prosadily v úspěšných revolucích v britských koloniích severní Ameriky (Deklarace nezávislosti Spojených států amerických r. 1776) a ve Velké francouzské revoluci r. 1789.
Hesly francouzské revoluce byla: ROVNOST – VOLNOST – BRATRSTVÍ, ale ta byla v dalším vývoji zapomenuta a ve Francii zvítězila po řadě peripetií vláda „zastupitelské“ parlamentní demokracie, ve které vládne velkoburžoasie ke svému prospěchu, prostřednictvím svých politických stran. A podobně je tomu i v ostatních dnešních zemích parlamentní demokracie.
Lid, tj. většina občanů, je manipulován všemi prostředky buržoasního režimu a využíván pouze k legitimaci režimu zmanipulovaným volbami do parlamentu pouze jednou za 4 až 5 let.
Dnes u nás v Česku (podobně i v jiných zemích Evropy a světa) dospěl tento způsob vlády ke krizi, kdy se nespokojená občanská veřejnost dožaduje svého oprávněného rozhodujícího podílu na „vládě věcí svých“. Konkrétně formou přijetí zákona o obecném referendu, jak to předpokládá Čl. 2 (2) Ústavy ČR. To by ovšem v důsledcích znamenalo, že by parlament dnes vševládnoucích politických stran ztratil svojí (usurpovanou) moc a lid by se konečně skutečně stal deklarovaným suverénem!
A tomu se dosavadní režim usilovně brání a zastrašuje občany „strašlivými“ důsledky prosazení zákona o obecném referendu, které by dalo moc tupé nekompetentní „ulici“, přehlasovat „vzdělané a moudré státníky“ zabydlené ve Sněmovně a Senátu.
Ukázkovou snůškou lží a desinformací, kterou si režim objednal u ústavo-právních mudrců, je publikace Masarykovy univerzity v Brně, vypracovaná pod edicí Vojtěcha Šimíčka: Přímá demokracie, vydaná r. 2016 s podporou Konrad Adenauer Stiftung.
Pokud se tam vůbec nějaká forma obecného referenda připouští, jsou vyhlášení a platnost referenda podmiňovány tak, aby se téměř nikdy nemohlo konat a pokud ano, aby nebylo platné nebo závazné pro správu státu – vládu, ministerstva, vládní úřady a zastupitelstva.
Proto, jak je psáno v titulku blogu, se stává postoj k obecnému referendu „lakmusovým papírkem“ postoje ke skutečné demokracii.
Kdo je pro poctivou a skutečnou demokracii, je pro referendum. Kdo je proti němu, je nepřítel demokracie a lidu!
