Moderátorka Studia ČT 24 Witowská pozvala hosty k debatě o historii nadějného začátku a chmurného konce Pražského jara. A dobře zvolila poslance z aktuálně nejvýznamnějších, ale současně názorově ostře protichůdných stran:
ANO, ČSSD, ODS a KSČM.
Debata byla všeobecně silně kontroverzní, až agresivní a ilustrovala dnešní nesmiřitelnou rozhádanost stran Poslanecké sněmovny a trvající nestabilitu dnešní vlády, která sice „utrpěla“ její důvěru, která ale nemusí mít dlouhé trvání.
Debata přecházející v ostré názorové střety až hádky aktérů, ukázala jejich nedostatečnou znalost historie a její ideologicky deformovaný výklad.
Jsem ročník 1934 a v době Pražského jara jsem byl již zkušený občan a inženýr s pevným společenským postavením a názorem na realitu společenského vývoje. Společně s většinou národa jsem uvítal příchod Pražského jara a angažoval jsem se na mém pracovišti ČKD – historické Kolbence. Nejvíce v přípravě zavedení podnikové samosprávy a zrušení nesmyslného direktivního plánování a nomenklaturní personální politiky podle direktiv KSČ.
Rozhodující většina národa sdílela důvěru k Dubčekovu vedení a souhlasila s jeho koncepcí socialismu s lidskou tváří. Byli jsme si vědomi mocenského rozdělení světa a síly Brženěvova SSSR a nutnosti provádět reformy postupně tak, aby nevyprovokovaly SSSR k zásahu jako v Maďarsku.
Proti našemu postoji stály „horké hlavy“ - radikální antikomunisté, kteří chtěli odstranit socialismus a zavést ihned buržoasní demokracii a neprodlený přechod Československa pod křídla USA a NATO, i za cenu horké války mezi USA a SSSR. Bylo zřejmé, že to je nemožné a že to jenom provokuje SSSR k násilnému zásahu proti ČSR a Dubčekovu vedení KSČ. Historie ukázala, že pravdu jsme měli my.
Intervenci sovětské armády nezavinili naši řadoví komunisté, ale neodpovědní radikální antikomunisté a Dubčekovo vedení KSČ, které mělo, byť nerado, zabránit jejich protisovětským provokacím. Chtěli vše ihned a místo toho přivedli národ do čtyřicetiletého poddanství Brežněvových a Husákovsko-Biĺakovských quislingů!
Že takové nechtěné „spojenectví“ pravicových a levicových radikálů pokračuje i dnes ukázala zmíněná debata.
Na jejich omluvu mohu říct, že všichni bez výjimky byli v roce 1968 buď nezralými týnejžry, nebo ještě nebyli na světě, a svá dnešní moudra mají vyčtená nebo odposlouchaná z nepravdivých informačních zdrojů.
Začnu nejsršatější pravičačkou, „zasloužilou“ poslankyní ODS paní Němcovou. Rozhodla se hrát roli moralistky a nejdemokratičtější demokratky a zcela zapomněla, že celá její politická kariera je spjata s ODS, stranou, jejíž „hospodaření“ rozvrátilo naše hospodářství a nechalo rozkrást a znehodnotit náš národní majetek, vypěstovalo bezbřehou korupci, jejímž přímým dědictvím je dnešní všeobecná mizérie naší společnosti.
Z opačného břehu jsem vybral „zásadového“ komunistu, poslance za KSČM „soudruha“ Grospiče. Ten neváhá bez výhrad obhajovat Brežněvovu tezi o „omezené suverenitě“ a prý hrozící reálné hrozbě pohlcení socialistického Československa invazí NATO. Jeho postoj (kterým může „rodné“ KSČM jen uškodit v očích veřejnosti) je napájen z pramenů Brežněvova neostalinismu.
Smutnou roli v tomto spektáklu hrál p. Dienstbier ml. U toho divák neví, kam patří. Je ve vlastní ČSSD odsunut na vedlejší kolej a tam trucuje se svým nekonformním názorem. Stačí mu jen poslanecké požitky.
Nakonec mi zůstal předseda Poslanecké sněmovny, pan Vondráček. Ten disponuje jedním základním názorem. A to, že jeho šéf pan Babiš, majitel a předseda soukromé politické strany ANO, má vždy tu jedině správnou pravdu.
