O svatodušním víkendu se konal v bavorském Augsburgu obvyklý sjezd sudetských Němců. Odtamtud se mi dostal do rukou deník Sudetenpost rakouských sudeťáků (SLÖ) z 3. května, kde nám radí, jak se máme podle nich chovat „evropsky“.
Že to u nás již dlouho „neklape“, z toho nejsme sami nadšení, ale i jejich politici nám nedávno předváděli, že to moc neklape ani jim. Jak Rakušanům, tak německé slavné primadoně Evropy, pani Märkelové, dalo hodně práce, než slepili jakési-takési vládní koalice.
Zatímco státní reprezentanti se v listu vyslovují umírněně a kooperativně, exceluji v něm známý zuřivý předseda Sudetského Landsmanšaftu, tlusťoch Bernd Posselt (se kterým si tak dobře rozumí náš exministr kultury Herman) a zvláště sprostě dopisovatel listu Von Gernot Facius v rozsáhlém článku s titulky:
Lügen, Täuschung und politische Gewalt
(Lži, klamání a politický nátlak)
Vor 100 Jahren: Wie Tomáš Masaryk die Gründung der Tschechslowakei vorantrieb
Plném šovinistických lží, ve kterých obviňuje našeho T. G. Masaryka z protiprávních intrik, kterými obelhal presidenta Wilsona a Versailleskou mírovou konferenci tak, že vydali „historicky německé“ území (kterému Němci dodatečně dali nehistorický název Deutsch Böhmen) vznikající Československé republice.
Pan Posselt prohlašuje odsun sudetských Němců za zločin. Neptá se však, kdo jej zapříčinil. Dnes tento krutý poválečný osud pro většinu nevinných prostých lidi německé národnosti, posuzujeme pod zorným úhlem Všeobecné deklarace lidských práv, která však byla přijata až po válce v OSN na konci roku 1948, ale jejíž mezinárodní ratifikace se vlekla, a třeba USA ji nikdy neratifikovaly! Ale ještě dnes si všichni Němci musí přiznat spoluodpovědnost za rozpoutání 2. světové války Hitlerem, protože si jej zvolil „demokraticky“ za Vůdce národa a podporoval jej až do hořkého konce 3. říše.
Pan Posselt nám dnes dává za příklad (!) řešení práva na sebeurčení národů, případ Kosova (!)
S terorem fanatických muslimů proti srbskému křesťanskému obyvatelstvu.
Ale zajímavě tento vzor neuplatňuje v případech požadavků na sebeurčení Katalánců ve Španělsku, nebo Kurdů v Turecku. Je to průhledná zapomnětlivost, protože v obou případech se jedná o členské státy NATO a proto mají přednost protisrbské a protiruské politické a vojenské zájmy USA a jejich evropských vazalů.
Z uvedeného je zřejmé, že česká zahraniční politika vůči SRN musí trvat na neměnnosti poválečného stavu, garantovaného mezinárodními smlouvami se SRN. Čestně a vzájemně pěstovat se SRN kooperativní vztahy, jako se spřáteleným sousedem a spojencem v EU. Ale zároveň striktně odmítat podlézavé přítelíčkování s povýšenými sudetskými naci-onalisty a pohrobky velkoněmeckého expanzionismu, pod pláštíkem křesťanského ekumenismu.
