5. dubna v Jílkové debatě Máte slovo, dostala prostor embryia právních věd, aby nás sebevědomě poučovala o ústavním právu a ústavních „zvyklostech“, která sama moc nenastudovala, ani je z praxe neznají.
Hlavní slovo držel poslanecký exot Feri z TOP 09, který má nakročeno na cestu podobnou cestě nechvalného Marka Bendy. Tedy nepoty - dědičného doživotního poslance, který v životě nepřičichl k životu občana, který si musí na život vydělávat užitečnou prací. On a všichni zúčastnění „mládežníci“ vynikali velkým sebevědomím ve svých názorech a ve výkladu ústavního práva v zastupitelské demokracii. Naší platné (i když špatné) ústavy se moc nedrželi a odvolávali se na neústavní tzv. ústavní zvyklosti.
To vše svědčí o tom, že toho příliš o ústavním právu nenastudovali a určitě nečetli uznávané otce demokracie, od aténského Solóna, přes Aristotela, Montesquieua, Rousseaua, nebo Tocquevilla. Ale že nestudovali ani významné ústavy např. USA nebo Švýcarska. Ale jejích „učiteli“ jsou takové autority prznitelů skutečné demokracie, jako jsou pánové Kalousci, nebo Fialové.
Oponenti z druhé strany debaty právem poukazovali na nezkušenost „mládežnických“ politiků a aktivistů a jejich podléhání lživému politickému marketingu, štědře financovanému ultrapravicovými politicko-ekonomickými organizacemi. A také na to, že zvláště historicky nezkušená mládež podléhá politickému radikalismu, ať ultralevému nebo ultrapravému. A v neposlední řadě i mládež středoškolská a univerzitní. Bohužel i nevinné děti, indoktrinované svými fanatickými rodiči a učiteli.
Vzpomeňme jen z naší historie, jak nacionalistické studentstvo hanobilo a napadalo Masaryka v jeho bojích o Rukopisy, nebo při hilsneriádě, nebo jaké byly postoje pravicového studentstva za tzv. 2. ČSR, vedeného z Právnické fakulty Karlovy univerzity.
Z historie zahraniční připomenu podporu totalitních režimů v Stalinově SSSR a Hitlerově Německu. Velkou oporou a obdivovatelem Stalina byli mládežníci z Komsomolu i děti z Pionýrů, kteří mnohdy udávali z protisovětské činnosti své sousedy, příbuzné i rodiče.
O postojích mládeže v nacistickém Německu budu citovat svědka jistě známého a informovaného.
Heydrichova manželka v knize Můj život s Reinhardem, líčí převzetí moci Hitlerem v roce 1933 takto:
Zem byla rozpolcená. Dokonce i v rodinách se děti obracely proti vlastním rodičům a sourozencům. Své stopy tu zanechala minulost. Nejméně jí byla poznamenána mládež. A právě ta byla nejvěrnějším stoupencem Adolfa Hitlera. Nestarala se o výhodnost či nevýhodnost, o reputaci, nemusela se tázat, zda přihlášení k Hitlerovi poškodí její budoucí existenci. Tedy lidé, kteří nežili zajištěnou přítomností, neměli co ztratit a většinou byli ve věku, kdy člověk obvykle ještě věří, že je živ nejenom chlebem. Starší lidé chtěli chránit svou existenci, uhájit to, co si vydobyli, a také si uchovat svou víru.
Nemíním dále pokračovat, ale doufám, že to postačí k zamyšlení mých čtenářů a snad i těch mladých „obránců demokracie“, kterými se „oháněli“ jejich reprezentanti v poslední debatě paní Jílkové.
