Pod tímto titulkem se v PRÁVU z 19. listopadu vyjádřili literární kritička Eva Klíčová k neuspokojivému stavu vzdělávání a současné české literatury (jejího seriálu, díl čtvrtý) a spisovatel a teoretický pedagog Štefan Švec.
Švec hanopisem CALAMITY JANE na populárního geologa a myslitele Václava Cílka.
Ač jsou ve stejném čísle a stejné rubrice deníku, jejich hodnocení si diametrálně protiřečí. Vzácná to ukázka nestrannosti deníku PRÁVO!
Klíčová nejprve konstatuje, že běžný český čtenář nemá v soudobé české próze po čem sáhnout a proto místo četby dává přednost jiným zábavným médiím. Na to navazuje názorem, že literatura, místo aby přispívala ke vzdělání populace, současným vzdělávacím trendům vlastně překáží.
A dále pokračuje kritikou „moderního“ směrování vzdělávacího procesu. Jehož hlavním cílem není získávání mnohostranných základních všeobecných znalostí, což je hanlivě označováno za scholastické biflování, ale je jím vybavování žáků tzv. kompetencemi – žák se učí vyhledávat, podílet se, spolupracovat, respektovat, chápat, třídit, vybírat, vnímat, naslouchat, operovat, pozorovat, někdy dokonce kriticky myslet, ale jen se nikdy neučit!
Zde Klíčovou doslovně cituji: „Zatímco učení je svázané s obsažnějším psaným textem, pro kompetence to často neplatí. Učení zároveň konkretizujeme jako naprosto zastaralé a nemožné biflování. A proč se biflovat, když je všechno na internetu?!“.
Tyto trendy vedou k názoru, že přírodovědná, společenskovědná a historická fakta je zbytečné si osvojovat (biflovat). A zde Klíčová dospívá k titulku svého článku, vyjadřujícímu sledovaný ideál, kterým je „negramotný Einstein“ – dokonale kompetentní univerzální techno-byrokratický zaměstnanec, ale zcela nekompetentní si formulovat vlastní názor. Jednající pouze podle návodů, které mu vládnoucí struktury a režim servírují prostřednictvím jimi ovládaných masových medii.
A zde navážu komentářem k druhému objektu mého článku. K článku pedagogického teoretika a autora knih o pedagogice Štefana Švece.
Ten se v něm sice nevěnuje jmenovitě našemu školství, ale zato sprostému hanopisu na oblíbeného popularizátora geologie, přírodopisu i historie, Václava Cílka. Zejména mu vadí, že geolog Cílek, nevybavený univerzitními diplomy v příslušných vědách, si dovoluje vyslovovat názory své široce vzdělané, zkušené a uznávané osobnosti i na jevy a procesy, které probíhají v přírodě a společnosti, a které často ohrožují naši lidskou existenci.
Švec jeho názory označuje jako legrační potrhlost, podobnou proroctvími různých náboženských sekt o konci světa. A Cílka s jeho názory posílá zpět do 19. století.
Sám se zato vyjadřuje konformním módním newspeakem o aktuálních trendech hodných 21. století a pasuje se na jejich znalce a předbojovníka.
Jeho názory a postoje nejsou zcela novým jevem v řadách českých spisovatelů a akademických potentátů. Historička Věra Olivová popisuje ve svých Dějinách první republiky chování skupiny katolických literátů za II. ČSR - Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Jakub Deml, Václav Renč, Jan Čep, kteří se v té těžké době nestyděli hanobit demokratickou tradici první masarykovské republiky. Dnes by se k nim vedle p. Švece podobně mohli řadit i „akademici“ jako Halík, Fiala, Ševčík nebo Putna.
Těm a jim podobným přirozeně nemohou být po chuti názory nonkonformistů a kritiků režimu, jako jsou Cílek nebo Klíčová.
