Problém dnešní Ukrajiny má počátek v rozbití Sovětského svazu osobními mocenskými ambicemi bezzásadového brežněvovského aparátčíka a alkoholika Borise Jelcina.
Velké „západní demokracie“ velkoryse přehlédly minulost této kreatury, protože její ambice nahrávaly jejich globálním světovládným zájmům a slibovaly vyřazení 2. světové supervelmoci – SSSR, z účasti na ovládání světových materiálních zdrojů.
Jejich záměr se s počátku dařil. Jelcin nejprve odstavil od moci legitimního presidenta SSSR, idealistického Gorbačova, který se pokoušel o reformaci sovětského socialismu v politice i ekonomice. Jelcin jim zaručoval rozbití SSSR na jednotlivé nástupnické „demokratické“ republiky, politicky, ekonomicky i vojensky nezralé a slabé a jejich rychlý přechod od reálného socialismu k neregulovanému divokému kapitalismu. Současně očekávaly, že je zatáhnou rychle do politické, ekonomické a vojenské závislosti na nich, zejména na USA.
Nečekanou „čáru přes rozpočet“ jim udělalo rozhodnutí progredujícího alkoholika Jelcina, když ustanovil a prosadil za svého nástupce v Ruské federaci Vladimíra Putina. Snad proto, že se v něm, v jeho postupujícím předsmrtném „delirium tremens“, nakonec probudil velkoruský vlastenec a obdivovatel ruského euro-asijského impéria.
Putin, mladý, inteligentní, vzdělaný a energický muž, se chopil zděděného údělu a energicky začal mařit plány západních „tržně liberálních demokracií“, sjednocených pod světovou hegemonií vojenských a ekonomických paktů, vedených USA – NATO, SEATO, ANZUS, EU, NAFTA, WTO, Mezinárodní měnový fond atd.
Odpovědí USA, následovaných jejich vazaly, se stalo oživování studené války, obkličováním Ruské federace vojenskými základnami co nejúžeji kolem jejích hranic. Plánem budování radarů v ČR a v Polsku, zřizování nových vojenských základen a stálých posádek v bývalých republikách SSSR. Provokováním a podporou jejich Rusku nepřátelských režimů a gerily v těch, které ještě v Ruské federaci zůstávaly (Gruzie, Čečna, Osetie, Dagestán).
Nejzávažnějším krokem v tomto směru bylo, ne-li přímé vyprovokování, tedy alespoň zneužití a intenzivní podpora protiruského nacionalistického a neuváženého odporu proti rizhodnutí prezidenta Ukrajiny Janukovyče, aby Ukrajina nevstoupila do Evropské unie a následovně i do NATO. Klika, která vypudila legitimního prezidenta a uchvátila v Kyjevě moc, ukázala brzy svojí pravou tvář. V nelegitimním kyjevském parlamentu začala přijímat a mocensky prosazovat zákony a opatření, které směřovaly k národnostnímu utlačování ruské „menšiny“ v hospodářsky rozhodujících regionech východní Ukrajiny (Doněck, Charkov, Lugansk, Slavjansk) a na Krymu (Sevastopol). Což vedlo k požadavku odtržení těchto oblastí od Ukrajiny a vytvoření nové republiky nebo republik s rusko-jazyčným obyvatelstvem. To vyvolalo snahu kyjevské „vlády“ tyto požadavky mocensky potlačit a tamní Rusy přimělo k vytvoření ozbrojených povstaleckých sil. Ale Ruská federace, kromě projevů verbální a diplomatické podpory separatistů a nerušeného vpouštění „interbrigadistů“ a zbraní z Ruska na Ukrajinu, zde neintervenovala.
Západ, včetně vždy snaživě kolaborujícího Česka, zahájil jednostrannou propagandu a pokusy o nátlak různými sankcemi na Putinovo Rusko , aby uznalo a tolerovalo „revoluční!“ kyjevský režim. A současně schvaluje a podporuje tvrdé vojenské potlačování lidového povstání východoukrajinských Rusů, téměř shodné s metodami, Západem zatracovaného, legitimního prezidenta Syrie, při potlačování vzpoury islamistů v Syrii (používání těžkých zbraní a letectva proti vzbouřeneckým městům s civilním obyvatelstvem). Zároveň odmítá návrhy Ruska, aby ukrajinský konflikt, vystupňovaný již do charakteru občanské války, byl řešen mírovým jednáním mezi nepřátelskými tábory, s využitím mechanizmů OSN a OBSE a aby bylo hledáno řešení podle principu práva na sebeurčení národů. Nejspíše asi poskytnutím široké autonomie ruským oblastem v rámci Ukrajiny, která by mohla vstoupit do Evropské unie, ale s přijetím mezinárodní garancie USA a EU, že Ukrajina nevstoupí do struktury NATO.
Odlišný byl a je vývoj na Krymu, který je osídlen ruským etnikem většinově. Tam protiukrajinští „povstalci“ rychle převzali moc a uspořádali referendum o odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho připojení k Ruské federaci. Nato vojska Ruské federace vstoupila na Krym a ruský parlament–duma přijal zákon o vrácení Krymu do Ruské federace. Oprávněním a důvodem k tomuto řešení je dlouhodobý historický vývoj geopolitické situace v teritoriu celého pobřeží Černého moře.
Úvodem je nutno uvést, že historicky Krym nikdy nebyl součástí jakéhokoli předcházejícího ukrajinského státního útvaru. Až za éry Nikity Chruščova (1954), jako součást oslav 300-letého výročí připojení Ukrajiny k carskému Rusku za Kateřiny II.-Veliké, byl Krym na jeho návrh připojen k Ukrajinské Sovětské Socialistické Republice - USSR. Tedy v době, kdy Ukrajina byla pevnou a nezpochybnitelnou organickou součástí SSSR. Přístavy, ukrajinská Oděsa a krymský Sevastopol, byly nejvýznamnějšími přístavy SSSR v Černém moři se spojením do Středozemního moře. A Sevastopol byl největší a plně vybavenou námořní základnou černomořské (a středomořské) válečné flotily SSSR.
Ovládnutí severního pobřeží Černého moře, včetně Krymu, bylo výsledkem soupeření neslovanských národů s Ruskem o nadvládu nad celým teritoriem od hranic Římské říše až po Ural, později až po americkou Aljašku. Stupňujícího se s pokračujícím růstem moci předcarské i carské Rusi. Tento proces se nelišil od stejných výbojů evropských národů a států, které kolonizovaly celý ostatní svět v Africe, přední, střední a východní Asii, v Australii a Pacifiku, v Jižní a Severní Americe.
Ukrajina sama (snad kromě existence centralizované moci v Kyjevské Rusi, nikoli Ukrajiny!), nikdy samostatným suverénním státem nebyla. Byla vždy součástí bouřlivě se měnících a střídajících státních útvarů, zahrnujících různé části dnešní Ukrajiny. Střídavě byla v područí Hunů, Avarů, Maďarů, Vikingů–Varjagů, Mongolů-Tatarů a jejich chanátů, Moskevské Rusi, Polska, Velké Litvy, Velké Moldávie, německých rytířských řádů, Švédů a později osmanského Turecka. A byla jimi trvale ohrožována a drancována. Jistou autonomii si dokázali vybojovat jen dněperští kozáci-Záporožci, ale nikoli natrvalo. Nakonec v roce 1654 požádal ukrajinský hejtman Bohdan Chmelnickij carevnu Kateřinu II.-Velikou o ochranu a o přivtělení Ukrajiny k Ruskému carství, v jehož nástupnickém SSSR zůstala USSR až do jeho rozpuštění.
Síla a růst Ruského carství byly vždy solí v očích evropských imperiálních mocností, a ty proto podněcovaly a podporovaly Tureckou osmanskou říši ve válkách s Ruskem. Po napoleonských válkách se všemožně snažily zastavit expanzi Ruska na Balkán a uzavřít mu cestu z Černého moře do světových moří (Vídeňský kongres). Po porážce Turecka v balkánských válkách, prosadily zachování západního pobřeží Bosporu a Dardanel – Východní Rumelie (bulharské) a Východní Thrakie (řecké), a celé mořské cesty těmito strategickými úžinami pro Turecko. Potom vyprovokovaly v létech 1855-1856 Krymskou válku, ve které se Velká Británie, Francie, Itálie, Prusko a Rakousko-Uhersko spojily s Tureckem, Rusko porazily a zabránily zmezinárodnění úžin. Po další válce Rusko-turecké v roce 1878 rozhodl Berlínský kongres (Německé císařství, Rakousko-Uhersko, Velká Británie, Turecko a Rusko) o ponechání Východní Thrakie – Edirnské provincie, s úžinami Bospor a Dardanely, v držení osmanského Turecka. I po I. světové válce a následující válce Řecko-turecké v roce 1922, zůstalo toto území v držení nástupnické Atatürkovy Turecké republiky.
Ze stejných důvodů, trvajících velmocenských a světovládných pohnutek, by Západ přivítal, kdyby dnešní Ruská federace a Společenství nezávislých státu přišly se ztrátou Krymu o své hlavní černomořské válečné námořní základny a o přístup jeho lodí na „žhavý“ Blízký Východ a do Středozemního moře. To přirozeně Rusko a Putin nemohl připustit a vzal si zpět, historicky jim patřící Krym, Chruščovem svévolně předaný Ukrajině.
Nedivím se proto Putinovi a Rusku, že nechtějí dovolit zatlačení Ruska do politické, ekonomické a vojenské defenzívy a že na hrozby USA a jejich vojenských a ekonomických paktů odpovídají neprodleně a odhodlaně a jasně dávají najevo, že se nedají vytlačit z postavení druhé supervelmoci a propadnout se mezi mocnosti druhé kategorie.
