V pořadu Máte slovo paní Jílkové, se v diskusi „utkali“ „čechoslovakisté“ s „roduvernými“ Slováky a za občanskou veřejnost promluvily i dvě moudré dámy. Slovenky provdané do Česka a zde žijící.
Tématem debaty byly názory na rozbití Československa do dvou republik.
Účastníci zaujímali postoje ke správnosti a ústavně-právní oprávněnosti tohoto kroku, k faktu, že se tak stalo bez souhlasu občanů v referendu, v čím zájmu se to spáchalo a bylo-li to spácháno k dobru, nebo ke škodě národů nástupnických státečků České republiky a Slovenské republiky.
Je známo, že absolutní většina občanů české národnosti byla proti rozbití Československé republiky, zatím co na Slovensku byla pro odtržení jen menší část jeho občanů.
Na straně odpůrců rozdělení byli Češi i Slováci a z veřejnosti obě zmíněné dámy. Na straně obhájců rozdělení byli slovenští „národovci“, mezi kterými dominoval známý herec Hryc.
Odpůrci rozdělení argumentovali faktickou protiústavností a nezákonností rozbití státu, na jehož celistvost a dodržování jeho ústavy přísahali všichni ústavní činitelé dosavadní ČSFR, vyjma prezidenta Václava Havla. Poukazovali na to, že šlo o politickou intriku a spiknutí hlavních aktérů Klause a Mečiára, premiérů národních vlád a předsedů nejsilnějších stran ODS a HZDS, kteří měli rozdílné názory na další společenský, politický a ekonomický vývoj a chtěli si uvolnit ruce pro jejich prosazení ve „svých“ národních republikách. Při čemž si oba byli jisti, že poslanci jejich stran v obou komorách federálního parlamentu – Sněmovně lidu a Sněmovně národů se podrobí stranické disciplíně (hle jaká podobnost s leninským demokratickým centralismem) a rozdělení ČSFR většinově schválí. Což se také tak událo.
A negativní důsledky pro obě nové republiky se brzy dostavily. Oba premiéři, strůjci rozdělení ČSFR, připustili masové rozkradení národních majetků a vznik organizovaného zločinu a zakrátko padli. Od té doby se oba národní státy potácejí v neustálých vládních krizích, politických i ekonomických skandálech, které brzdí jejich poctivý a dynamický rozvoj.
Bylo to všechno zcela protiústavní a klasifikovatelné jako spáchání VELEZRADY !!!!!!
Obhájci rozbití Československé republiky naproti tomu přispěchali s falešnými argumenty, odporujícími prokazatelným faktům a historickým faktům, o asymetrii mezi Českou a Slovenskou republikou spočívající v tom, že na české straně se nevytvářela symetrická rezortní, správní, plánovací a podniková struktura se stranou slovenskou, ale fungovala společně se strukturou federální s centry převážně v Čechách a na Moravě. To sice byla pravda, ale bylo možno tuto dvojakost postupně řešit. V žádném případě to však neznamenalo nerovné personální obsazování funkcí v těchto orgánech v neprospěch slovenského personálu. Naopak, mnohdy se dávala přednost slovenským uchazečům, aby se jejich bylo zastoupení bylo poměrné. Také, zejména pan Hryc, poukazovali na rozdílný historický vývoj obou národů, který se promítá do odlišných národních charakterů a kultur. Slovenské se vyvíjely s vývojem Uherska, české s vývojem suverénního Českého království, v nekončící opozici k habsburskému centralismu a poněmčování. Zdá se, že panu Hrycovi se stýskalo po uherské zvůli, zotročování a pomaďaršťování Slováků. Ale nějak zapomíná na dobu přijímání učení Husova a společného boje Slováků spolu s husitským Bratrstvem a zemským správcem Janem Jiskrou z Brandýsa proti uherskému samozvanci Hunyadymu a katolické hierarchii. Čeští protestanti se utíkali pod ochranu slovenských a ovlivňovali tak pozitivně kulturní vývoj Slováků. Vždyť „čeští“ buditelé Kolár a Šafařík byli Slováci a cítili se příslušníky obou sbratřených národů, s téměř společnou řečí. A naopak, „otec národa českého“ Palacký vystudoval a zahájil svojí buditelskou a vědeckou práci právě v „uherském“ Prešpurku!
S upřímnou česko–slovenskou vzájemností mám i dlouholeté vlastní zkušenosti. Po osvobození Československa v roce 1945, jsem jako chlapec toužil poznat Slovensko, známé mi z četby Jiráskova Bratrstva, a opěvované pamětníky I. ČSR pro jeho přírodní krásy, včetně tajúplné Podkarpatské Rusi.
A tak jsem se spolužákem, jako již středoškoláci s prázdnou kapsou, vyrazili v roce 1955 na motocyklu ČZ 125 na prázdninovou cestu po Slovensku. Od prvního noclehu na půdě hostince ve vsi někde u Dubnice, až po Červený kláštor, Muráň a zpět, jsme se všude setkávali jen s vlídným přijetím. Podobně tomu bylo i v roce 1962, když jsem stanoval na hřebenech NízkýchTater a přecházel s přáteli od Královej hole do údolí Čierného Váhu a nesetkali jsme se nikde s nedůvěrou nebo nepřátelstvím.
Později, již jako elektroinženýr ČKD – legandární Kolbenky, jsem mnohokrát pracoval na Slovensku na výstavbách, montážích a opravách velkých průmyslových celků, jednal o výzkumné spolupráci se slovenskými ústavy a podniky, účastnil jsem se jako přednášející na odborných konferencích, nebo školil personál (od malé hydroelektrárny Madunice nad Váhom na západě, až po parní velkoelektrárnu Vojany na východě). Tam jsem se nikdy nesetkal ani se stínem nějakých antipatií. A podobným způsobem jsme přijímali slovenské kolegy i při návštěvách u nás v Čechách. Obávám se, že negativní vztahy vyvolávali jen dědicové l´udáctví a klérofašismu, kteří se obávali českého ateismu.
Naopak negativní zkušenost se slovenským anti-čechismem mám z případu mého kolegy z ministerstva Hutnictví a těžkého strojírenství, se kterým jsme řešili dodávky speciálního hlubokotažného plechu z válcoven v maďarské Borsodnadazdi, pro magnetické obvody našich velkých elektrických strojů. Přítel měl slovenskou manželku a proto později souhlasil se svým přeložením do Košic pro spolupráci s Východoslovenskými železárnami. Později si mi stěžoval, že jako „Čehúna“ jej zařadili na nižší funkci než v Praze a dali mu najevo, že na vyšší si nemá dělat naději.
Mohl bych s ve svých argumentech pokračovat v podrobnostech, ale domníván se, že dostatečně dokazují nepravdivost a faleš argumentů stoupenců rozdělení.
Ti by se měli za jeho strůjce stydět a znovu se zamyslet nad pravdivostí svých argumentů!
