Erasmus Rotterdamský – humanista a nepřítel každého fanatismu

Jeho dílo je ukázkou, jak fanatismus všech náboženství, spolu se zájmy církevní hierarchie, spojené s vládnoucími režimy je příčinou všech válek a třídních bojů. Na rozdíl od Luthera, uznávaného všemi (!) protestantskými církvemi.

Ten byl náboženským fanatikem, jehož učení a služba protestantským vládcům vedla Evropu ke zničující 30-tileté celoevropské válce. A je nejen jeho tragikou, že svět se z jeho humanismu nepoučil a žije v globálním konfliktu všech států, náboženství, národů a společenských tříd, trvale ohrožujícím budoucnost celého lidstva!!!

Následující text je tvořen výňatky z knihy Stefana Zweiga Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Doufám, že nebudu obviněn z plagiátorství, protože to přiznávám a že Zweigova autorská práva jsou již bezpečně promlčená.

Dále tedy cituji

Luther nikdy Erasmovi neodpustil, že proti němu ote­vřené vystoupil. Tento vášnivý bojovník neznal žádné jiné ukončení sporu než naprosté, bezpodmínečné zni­čení svého odpůrce. Zatímco se Erasmus spokojuje jedi­nou jednorázovou odpovědí, na jeho povolnou povahu značně prudkým spisem „Hyperaspistes", a pak se opět vrací ke svým studiím, plápolá v Lutherovi nenávist i na­dále. Nepromešká jedinou příležitost, aby zahrnul straš­nými urážkami muže, který se odvážil odporovat mu v jediném bodě jeho učení, a jeho „vražedná" nenávist, jak si stěžuje Erasmus, se nezalekne žádné pomluvy. „Kdo Erasma rozdrtí, ten rozmáčkne štěnici, a ta smrdí ještě po smrti víc než zaživa." Nazývá jej „lítým nepříte­lem Krista", a když mu jednou ukáží Erasmův obraz, varuje své přátele, že to je „lstivý, záludný muž, který se vysmíval Bohu i náboženství", který „ve dne v noci vy­mýšlí obojaká slova, a když člověk usoudí, že řekl dost, pak neřekl vůbec nic". Zlostně volá na přátele kolem svého stolu: „Zanechám po sobě v poslední vůli a k to­mu vás všechny beru za svědky, že Erasma považuji za největšího nepřítele Kristova, jaký za tisíc let povstal." A pak se dokonce odváží pronést rouhačský výrok: „Když se modlím: posvěť se jméno Tvé, proklínám záro­veň Erasma a všechny kacíře, kteří se rouhají Bohu a ha­nobí jej."

Avšak Luther, vzteklý chlap, jemuž vřelá krev v boji podlévá oči, není vždy pouze válečníkem, nýbrž je také nucen s ohledem na své učení a působnost občas být i diplomatem. Pravděpodobně jej přátelé upozornili, jak nerozumně si počíná, když napadá starého, v cele Evro­pě vysoce váženého muže tak divokými nadávkami a urážkami. A tak Luther pustí meč z ruky a uchopí oli­vovou ratolest, rok po svém strašlivém hanopisu pošle tomuto „největšímu nepříteli Boha“ téměř laškovný do­pis, v němž se omlouvá, „že jej tak tvrdě napadl". Teď však zase Erasmus příkře odmítá dorozumění. Odpoví­dá neúprosně: „Nejsem tak dětinské povahy, aby mne žerty či lichotky uklidnily, když jsem byl osočen před­chozí pohanou... Čemu sloužily všechny ty výsměšné poznámky a podlé lži, že jsem ateista, skeptik ve věcech víry, že se rouhám Bohu a nevím co ještě všechno. K če­mu došlo mezi námi dvěma, není vůbec důležité a tím méně pro mne, který se chystá na smrt, avšak odpor každého řádného člověka stejně jako mne samotného vzbuzuje Tvé domýšlivé, nestydaté a vzpurné chování, které ničí celý svět a z Tvé vůle tato bouře nedojde smírného konce, pro který jsem bojoval.

Stejné tak jako na říšském sněmu ve Wormsu, chy­bí Erasmus i na říšském sněmu v Augsburgu; není scho­pen odhodlat se osobně vystoupit za svou věc, za své přesvědčení. Zajisté, píše listy, mnoho listů oběma stra­nám, velmi moudré, velmi lidské, velmi přesvědčující listy, snaží se své přátele v obou táborech, Melanchthona na jedné a papežova vyslance na opačné straně, při­mět k nejzazší povolnosti. Slovo napsané však nemá ni­kdy v napjaté hodině osudu stejnou moc jako přímá živá výzva.

Luther přece zasílá z Koburgu jedno po­selství za druhým, aby Melanchthona přiměl k větší tvr­dosti a neústupnosti, než jaká odpovídá jeho nitru. Na­konec se protiklady znovu přiostří, protože ten skutečný, geniální prostředník není osobně přítomen: myšlenka dorozumění se rozmělňuje mezi mlýnskými kameny ne­konečných disputací jako úrodná setba. Velký koncil augsburský rozdělí s konečnou platností křesťanský svět, který chtěl sjednotit, na dvě poloviny věřících, mís­tu míru hrozí světu rozbroje. Luther tvrdě uzavírá: „Má-li z toho byt válka, pak nechť propukne, my jsme nabídli a učinili dost.“ A Erasmus dodává tragicky: „Spatříš-li, jak ve světě vyvstávají hrozné zmatky, pak pomni, že Erasmus je předpověděl."

Od toho dne, kdy jeho „erasmická“ idea zažila poslední, rozhodující porážku, je tento stařec ve svém knižním doupěti ve Freiburgu už jen zbytečnou postavou, ble­dým stínem své někdejší slávy. A on sám nejlépe cítí, že muž tiché, ústupné povahy nemá co dělat „v tomto hluč­ném, nebo lépe řečeno zběsilém věku“. Proč se má ještě dál ploužit toto křehké, nemocemi sužované tělo svě­tem, který je vzdálen všem mírumilovným názorům? Erasmus je unaven tim kdysi tak milovaným životem. Z jeho rtů se dere otřesný nářek, „aby mne Bůh z tohoto zuřícího světa přece konečně vzal k sobě"! Neboť kde ještě může nalézt útočiště duchovno, když srdce jsou vybičována fanatismem? Vznešená říše humanismu, kte­rou vystavěl, je ztékána nepřáteli a zpola již dobyta, pryč jsou doby, kdy vládly „eruditio et eloquentia", lidé již neposlouchají jemně vyvážené slovo básníka, nýbrž jen hrubé a vášnivé slovo politika.

Myšlení propadlo davo­vé psychóze, uniformovalo se po luteránsku nebo po papežensku, učenci již nebojují elegantními listy a útlý­mi spisy, nýbrž vzájemně po sobě házejí hrubými a sprostými nadávkami jako báby na trhu, nikdo se ne­snaží pochopit druhého, zato chce každý násilím vnutit druhému svou víru, svou doktrínu jako vypálený cejch, a běda těm, kteří chtějí zůstat mimo, věrni svému vlast­nímu vyznání: proti těm, kteří chtějí zůstat mezi strana­mi nebo nad nimi, proti těm se obrací dvojí nenávist!

Jak osamělý se v takových dobách stává ten, kdo lpí jen na věcech ducha! Ach, pro koho se má ještě psát, když uprostřed politického křiku a vřavy uši ohluchly pro jem­né mezitóny, pro něžnou, pronikavou ironii, s kým se má teologicky disputoval o učení božím od chvíle, kdy upadlo do rukou doktrinářů a fanatiků, kteří vyznávají jako poslední a nej lepší argument své pravdy žoldnéře, jízdní oddíly a děla?

Začal hon na odlišně smýšlející a na volnomyšlenkáře, nastala diktatura jednostrannosti: řemdihy a popravčími meči chtějí sloužit křesťanství, a právě duchovní, ti nejsmělejší vyznavači víry, páchají nejsurovější ukrutnosti. Vypukla vřava, kterou předpo­věděl; ze všech zemí doléhají hrůzná poselství na jeho zoufalé a zmučené srdce. V Paříži upálili na pomalém ohni jeho překladatele a žáka Berquina, v Anglii dovlékli jeho nejctnostnější přátele, milovaného Johna Fishera a Thomase Mora, pod popravčí sekyru (blahoslavený, kdo má sílu být mučedníkem pro svou víru!) a Erasmus sténá, když se tuto zprávu dovídá: „Je mi, jako bych já sám v nich umíral." Zwingliho, s nímž často vyměňoval listy a přátelská slova, utloukli na bojišti u Kappelu, Tho­mase Münzera přivedli k smrti na mučidlech, nad něž krutější nemohli vymyslet ani pohané nebo Číňané. Novokřtěncům rvou jazyky z úst, kazatelům trhají maso žhavými kleštěmi a opékají je u kacířských sloupů, pus­toší kostely, pálí knihy, vypalují města. Skvost světa, Řím, zpustošili lancknechti — ach Bože, jak zvířecí pudy se ve Tvém jménu vybíjejí!

Ne, na světě již není místa pro svobodné myšlení, pro pochopení a ohledy, pro tyto zá­kladní požadavky humanistického učení. Umění se ne­může dařit na půdě tak prosáklé krví, na desítiletí, na staletí, ba snad navždy pryč je doba nadnárodního spo­lečenství, a i latina, ta poslední řeč sjednocené Evropy, řeč jeho srdce, odumírá: zemři i ty, Erasme!

Jak mu však je po celý život souzeno, musí se ještě jednou, tentokrát naposled, vydat tento věčný nomád na cesty. Ještě jednou, ve stáří téměř sedmdesáti let, ná­hle prchá ze svého domova. Přepadla jej zcela nevysvět­litelná touha opustit Freiburg a přestěhovat se do Brabantska; povolal jej tam vévoda, ve skutečnosti však jej volá někdo jiný: smrt.

Zmocnil se ho tajemný neklid a muž, který celý svůj život strávil jako kosmopolita, jako vědomý bezdomovec, pociťuje v láskyplných oba­vách potřebu domácí půdy. Unavené tělo tíhne zpět tam, odkud přišlo, tuší, že jeho cesta se chýlí ke konci. Cíle však již nedosáhne. V malé cestovní bryčce, jaké používají jinak jen ženy, dopraví vetchého starce do Ba­sileje, kde si chce ještě nějaký čas odpočinout a počkat, až popraskají ledy a on se bude moci s novým jarem vydat na cestu do Brabantu, své vlasti. Mezitím ho upou­tá Basilej, zde je stále ještě trochu vláhy pro ducha, zde žijí stále ještě někteří jeho věrní, syn Frobenův, Amerbach a jiní. Pečují o pohodlné ubytování nemocného.