Vláda a sněmovna se chystají přijmout ústavní zákon o tzv. dluhové brzdě. Tím má být vládě a sněmovně zakázáno rozpočtovou politikou překročit veřejný dluh ČR nad 50 nebo 55% HDP v rozpočtovém roce.
Ačkoli je mnoho „vyspělých“ států zadluženo mnohem více (USA, Japonsko, Belgie ....), není naše navrhovaná brzda příliš „ostrá“. Protože naše dluhová situace je již k navrhovanému stropu zadlužení „zatraceně“ blízko a brzdu bude ji nutno použít možná ještě v době mandátu dnešní vlády.
Celá tato legislativní iniciativa, vítaná svorně vládnoucí koalici i opozicí, není vedena jejích starostí o zadlužení budoucích generací naších dětí a vnuků (což by bylo potřebné a záslužně), ale snahou připravit této vládě a sněmovně, i vládám a sněmovnám budoucím, argumentaci o nevyhnutelné nutnosti snižování rozpočtových výdajů na mzdy ve veřejných službách a na všechny typy sociálních dávek, především starobních důchodů.
Ani jeden z horlitelů pro dluhovou brzdu se však nezmínil o možné cestě druhé. Zvyšováním daňových příjmů rozpočtu, a již vůbec ne progresivním zdaňováním příjmů fyzických i právnických osob.
Problém předlužování státu a hledání způsobů jak se mu bránit není nový a vzniká vlastně současně se vznikem státu, jako civilizované formy koexistence velkých populací lidí. Na důkaz toho si udělejme krátký exkurs do historie.
Athénská republika za Solóna (638 - 559 př. n. l.)
Solón je označovaný za „otce řecké demokracie". V roce 594 př. n. l. byl zvolen do úřadu archonta, nejvyššího athénského úředníka v době, kdy Aténami otřásají občanské nepokoje, které hrozily občanskou válkou.
Solon okamžitě zahajuje politické a sociální reformy: ruší otroctví pro dluhy a za peníze státu vykoupí mnoho dlužníků, tj. otroků; provádí pozemkovou reformu - stanoví maximální množství půdy, které může vlastnit jedna osoba, čímž umožňuje přístup chudších vrstev k půdě. A protože městu hrozí hlad, zakáže vývoz jakýchkoli zemědělských produktů.
Jeho nejvýznamnějších reformou je ta, která rozděluje athénské občany do čtyř tříd v závislosti na ročním výnosu plodin a na majetku a podle těchto tříd jsou pak občanům odstupňována jejich práva a jejich povinnosti, především daňové.
Reformy přinášejí do Athén mnoho revolučních změn - rolníci získávají politická práva, zástupci všech čtyř občanských tříd mají právo účasti na soudech, a moc starého sněmu je omezena ve prospěch občanského sněmu - úředníci jsou vybíráni losem. Během deseti let se jeho reformy úspěšně prosadily a zahájily v Athénách období rozvoje a prosperity. Za to je Solón posmrtně zařazen mezi tzv. „sedm mudrců", jimiž začínají dějiny řecké filozofie a kultury.
Anglie – fiskální politika Alžběty I.
Vlivem zadlužení státu během války se Španělskem, nastal v Anglii hospodářský a politický úpadek. Příčiny spočívaly v nespravedlivé míře zdanění různých vrstev populace, v rozbujelé místní správě, ve způsobu doplňování vojsk, v růstu korupce v administrativě, zneužívání udělování výsad a lukrativních „monopolů" a licencí privilegované vrstvě a v tom, že účinek chudinských zákonů byl v poměru k nárůstu obyvatelstva a rostoucích hospodářských nesnází nedostatečný.
Pravdou též bylo, že Alžběta I. a její lord strážce pokladu dopustili úpadek systému a výběru daní. Nejenže že, navzdory závratně stoupajícím vládním výdajům, ale že současně vinou neměnných sazeb daní a rozsáhlých daňových úniků, poklesla nominální hodnota státních příjmů. Ač na počátku Alžbětiny vlády vynášely 140 000 liber, k jejímu konci činil výnos pouhých 80 000 liber. Např. výměr daně sedmdesáti předních rodin v hrabství Sussex klesl z 61 liber až na 14 liber a někteří daňoví poplatníci unikali zcela. A když lord Raleigh v roce 1601 uváděl v parlamentu důvody pro osvobození drobných poplatníků od daně podotkl, že: „ ... zatímco důchod v záznamech zvláštní daně u osoby, oceněný na tři libry ročně, bývá blízko skutečné hodnotě, zatímco naše statky (tj. panské), jež jsou v královniných účtech oceněny na 30 nebo 40 liber, nepředstavují ani setinu našeho skutečného bohatství".
Neschopnost alžbětinské vlády udržet výnos zvláštní daně byla největší slabinou pozdně tudorského státu. Alžběta se snažila částečně překlenout propast mezi příjmy a výdaji prodejem královské půdy a půjčkami. Alžběta měla tu výhodu, že za špatné hospodaření se nemusela zodpovídat voličům a skládat jim účty!
Stojí však za povšimnutí, že za Alžbětiny vlády se stupňovaly místní daně, zejména pro potřeby péče o chudé, na opravy cest a mostů a k úhradě výdajů na domobranu, což do jisté míry vyvažovalo nedostatečnost zdanění celostátního.
Rakousko za Marie Terezie
Mladičká Marie Terezie převzala v roce 1740 stát obklopený nepřáteli a bez krejcaru ve státní kase. Ta byla již řadu let v hlubokém deficitu a Habsburkům půjčovali již jenom Židé, samozřejmě za nekřesťanský úrok.
Marie Terezie pochopila, že existuje jenom jediná cesta: hledat možnosti, jak zvýšit příjmy státu a zlepšit efektivnost státní správy. Nikoli cestou extenzivního rozšiřování habsburských držav (což tenkrát možné bylo), ale interní konsolidací státu.
Ač byla nominálně absolutní panovnicí, moc měli v rukou nejbohatší šlechtické rody, jejichž čelní příslušníci ovládali všechna rozhodující místa ve státní správě (finanční, soudní a vězeňské) a v armádě (což byl tehdy rozhodující „silový“ resort – policie ještě nebyla). Proto Marie Terezie, takticky a postupně, začala ve státním aparátu nahrazovat tyto dědičné nositele centrální moci, profesionálními byrokraty z nižší a chudší šlechty a ze svobodných měšťanů.
Hlavní částí tereziánských reforem byl nový daňový systém, který vzbuzovat velký odpor u dříve panujícího panského stavu.
Princip reformy byl jednoduchý: zdanění šlechtických statků (dosud šlechta pozemkovou daň neplatila, platilo se jen z obdělávaných pozemků poddaných – tzv. rustikál) a vybírání daní, které dosud dělala místní šlechta, centrální státní daňovou správou. Sazba daní byla dlouhodobě pevně stanovena.
Panovnice pochopila, že další daňové zátěže nemohou dále dopadat jen na zbídačené nevolné obyvatelstvo a současně ponechávat šlechtě všechny příjmy na vedení jejího rozmařilého života.
Tereziánská reforma byla spuštěna v létech 1747 – 1748. Bylo však nutno napřed stanovit výměr daně, odvozovaný z výměry zdaňovaných pozemků. Proto bylo provedeno přesné vyměření a soupis všech pozemků, tzv. Tereziánský katastr. Příjmy státu se tím okamžitě zdvojnásobily!
Současně s péčí o státní finance, panovnice podněcovala manufakturní výrobu v rakouských a českých zemích. V Uherském království, kde si magnáti vyvzdorovali pokračování svých feudálních výsad, byl podporován rozvoj zemědělství, jako základního zdroje potravin a živočišných surovin pro celou říši.
Hlavních cílů reforem bylo dosaženo již v polovině padesátých let 18. století. Jejich úspěch spočíval na univerzálních principech, které jsou trvale platné i pro dnešek:
- Na silné centrální státní moci, která musí efektivně zajišťovat veřejné služby, sloužící udržení a rozvoji celé populace státu, jako optimálně fungujícího sociálního systému.
(viz J. J. Rousseau – Společenská smlouva).
- To je možné jen při existenci kvalitních, jednoznačných a důsledně vymáhaných zákonů.
- Na existenci kvalifikovaného a neúplatného správního systému, realizovaného
profesionálními úředníky, vázanými přísným a náročným služebním řádem, absolutně netolerantním k jakýmkoli korupčním a protekčním jevům.
- Silný a výkonný stát musí pravidelně získávat z daňových příjmů dostatečné finanční prostředky na plnění svých přísně účelových funkcí, jejichž financování zaručuje maximální úspornost a efektivitu.
- Stát musí mít daňový systém, který rozdělí příjmové potřeby státu na plátce daní tak, aby:
- daňové sazby plátců s nejnižšími příjmy jim ponechávaly dostatečné prostředky na
reprodukci a zvyšování jejich produkčních schopností (= zachování aktuálně přijatelného
životního standardu), a aby se
- daňové sazby u plátců s nejvyššími příjmy progresivně zvyšovaly tak, aby tito plátci
neztratili motivaci k udržení a dalšímu zvyšování svých příjmů.
Dnes, naše politické garnitury se ale chovají doslova předtereziánsky a budují nový feudalismus: Když sněm, tak panský, když daně, tak jen pro poddané (= zaměstnanci a OSVČ). Stát bude bohatý a silný, když bude mít hodně miliardářů a poslušnou, zotročenou a zbídačenou pracovní sílu. „Sociálně vyloučení“ se uklidí do holobytů a lágrů pro bezdomovce, kde budou brzy umírat, otrávení lacinými drogami, strádáním fyzickým i duchovním a neléčenými nemocemi. Jejich pozůstatky pak lacino likvidovat a zpracovávat ve velkokapacitních krematoriích. (Kafilériích: Jan Weiss – Dům o 1000 patrech).
V bližší historii můžeme již čerpat ze zkušenosti I. ČSR.
Československo
- na začátku března 1921
Vláda se ostře střetla s některými skupinami ve státotvorných stranách v otázce finančního hospodaření státu. Na podzim předešlého roku předložila a dala si schválit aritmeticky aktivní rozpočet, ale brzo se ukázala nutnost vyplnit některé jeho mezery a vypracovat soustavný finanční plán. Ministr financí Karel Engliš navrhoval řadu fiskálních opatření, bez nichž státní hospodářství nemohlo řádně fungovat. Mezi nimi i zvýšení daně z obratu a daně z příjmu a některé daně nové. Žádná z jeho 15-ti daňových předloh, ale nepřišla na pořad, protože politické strany, kterým byl fetiš voličské přízně vždy cennější než zájem státu, bránily je projednávat. Engliš na protest podal demisi.
- za krize 30 tých let.
Hloubku poklesu hospodářské aktivity a rozsah sociální tísně na počátku třicátých let ukazují statistiky. V porovnání s rokem 1929 poklesla v Československu průmyslová výroba v roce 1930 o devět procent, v roce 1931 o devatenáct procent, v roce 1932 o třicetsedm procent a v roce 1933 o jednačtyřicet procent. Hrubý národní produkt se od roku 1929 do roku 1934 snížil téměř o třináct procent. Rozvoj celního protekcionářství v mezinárodním obchodě silně poškodil československý vývoz, jehož hodnota klesla v období let 1928 - 1935 o jednačtyřicet procent. Zemědělství bylo těžce postiženo poklesem cen obilí a jiných zemědělských plodin. Vysoce stoupl počet lidí bez práce. V roce 1929 bylo v ČSR v ročním průměru 42 000 nezaměstnaných, v roce 1930 - 105 000, v roce 1931 - 291 000, v roce 1932 - 554 000, v roce 1933 - 758 000, a v nejhorším měsíci tohoto roku, v prosinci, dosáhl počet nezaměstnaných
920 000. Teprve od roku 1934 začala nezaměstnanost pomalu klesat. Dělníci byli navíc postiženi poklesem mezd. Od roku 1930 do roku 1934 se průměrná dělnická mzda snížila o patnáct procent.
V důsledku hospodářské krize se značně zmenšily státní příjmy, rostly schodky státních podniků, zvláště železnic, a přitom stoupaly výdaje na nutná sociální opatření. Vláda musela žádat parlament o souhlas se zvyšováním některých daní a se snižováním platů.
V listopadu 1931 byl odhlasován zákon o vysoké přirážce k důchodové dani. Ačkoli zákon byl ohlášen jako „přechodný", jeho platnost byla v červenci 1932 dále prodloužena. V listopadu 1931 bylo také uzákoněno zkrácení platů a penzí státních zaměstnanců a v prosinci 1932 provedla příští vláda další cite1né snížení platů a důchodů v oblasti veřejné správy. V dubnu 1932 parlament odhlasoval zákon, kterým se zvyšovala daň z obratu, ze dvou na tři procenta.
USA za F. D. Roosevelta a 2. světové války
Obavy z inflace donutily (30. ledna 1942) kongres ke schválení zákona o dozoru nad cenami, který v říjnu byl zpřísněn a rozšířen na mzdy a ceny zemědělských výrobků. Ředitel cenového úřadu r. 1942 zřídil maximální ceny na četné statky. Současně byla podniknuta opatření k snížení cen v tovární výrobě a ve velkoobchodě. Přes odpor kongresu se vládě podařilo prosadit státní dotace. Přesto v r. 1942 velkoobchodní cenový index a index životních nákladů stoupl o deset procent. Vláda přes neochotu kongresu pevně trvala na svém. V dubnu 1943 vydala dekret, který zakazoval vzestup cen a zvýšení mezd a platů nad úroveň z října r. 1942. Ač farmáři a organizované dělnictvo byli proti, dekret splnil svůj účel a r. 1943 stoupl index velkoobchodních cen pouze asi o dvě procenta.
Ihned po útoku na Pearl Harbor svolal prezident poradu zástupců dělnictva a zaměstnavatelů, na které byl učiněn slavnostní slib, že po dobu války nebude docházet ke stávkám a výlukám. Byl zřízen dvanáctičlenný válečný úřad práce, v němž rovným dílem byly zastoupeny kapitál, práce a veřejnost. Válečný úřad práce v červenci 1942 dovolil zvýšení mezd dělníkům oceláren o patnáct procent. Tato tzv. "Little Steel Formula" se pak začala vztahovat na všechna pracovní odvětví. Přestože vláda ještě povolila větší zvýšení mezd horníkům, celkem trvala na pouze patnáctiprocentním zvýšení mezd.
Vývoj národního dluhu a zdanění
Válečné výdaje USA dosáhly takových astronomických obnosů, že průměrný občan je nemohl pochopit. Ačkoli brzy stoupající daně ho poučily o jejich významu.
Zatímco 30. června 1943 činil národní dluh přes 136 miliard dolarů, před koncem r. 1944 už byl větší než 260 miliard dolarů. Zčásti byly kryty i několika válečnými půjčkami.
Zdanění dosáhlo úrovně, kterou by předešlé pokolení Američanů považovalo za fantastickou. V rozpočtovém roce 1944, činil výnos přímých daní od jednotlivců
20 miliard dolarů, výnos přímých daní od průmyslových společností dalších 14 miliard a výnos daní nepřímých asi 5 miliard. Takovým způsobem byla asi třetina válečných výdajů kryta daněmi. Počet Američanů, kteří musili platit důchodovou daň, dosáhl téměř padesáti milionů.
___________________________________________________________________________
Co k tomu dodat na závěr?
Dnes každý slušný ekonom, sociolog a politolog, který se neupsal ďáblu neoliberalismu vidí, že všeobecná krize dnešního globalizovaného světa je způsobena bezohlednou chtivostí rychlého maximálního zisku a jeho akumulací v rukou stále menšího počtu multimiliardářů a jejich korporací. Této hrstce bezohledných chamtivců dává takovou ekonomickou a následně politickou sílu, kterou mohou ovládat i ty největší a nejsilnější státy světa i globální mezinárodní politické, vojenské a ekonomické instituce. Celá desetimiliardová světová populace je tak trpným objektem jejich hamižnosti. V jejich zájmu jsou udržovány u moci ty nejodpornější režimy autokratických monarchů, diktátorů a náboženských fanatiků a je podporováno bezohledné a zničující rabování všech přírodních zdrojů planety, které v dohledné budoucnosti nebudou stačit ani potřebám při dnešní početnosti světové populace. To nutně musí vést k zoufalým válkám o holé přežití a tudíž i s použitím nejkrajnějších válečných prostředků. Tak se svět, v důsledku vlády globální kapitalistické oligarchie, stále rychleji přibližuje biblické apokalypse.
Tyto předpovědi nejsou nové a až dosud je placení agenti velkokapitálu zlehčovali a prohlašovali za fantasmagorie pomatených profesionálních i občanských ekologických aktivistů. Ale trvající všeobecná světová krize současného globálního kapitalismu, jejíž konec (nastane-li vůbec) je v nedohlednu, potvrzuje jeho neudržitelnost.
Při využití zdravého rozumu je však řešení možné. Zkrocením pažravé vládnoucí vrstvičky multimiliardářů příslušnými zákony (podobně jako jimi Marie Terezie svého času zkrotila samolibou, zahálčivou a rozmařilou vysokou aristokracii). Racionálním přerozdělováním národního produktu mezi kapitál a práci. Tím, že zisk korporací a příjem fyzických osob budou zdaněny kontinuálně rostoucí progresivní daní a že mzdy zaměstnanců budou složené ze zákonem stanoveného minima nad hranici chudoby a z podílu na zisku zaměstnavatele (ne však na jeho ztrátě *). Zavedením výrazné spotřební daně na přepychové a zdraví lidí a životnímu prostředí škodící produkty. Minimalizací plošných daní, zejména DPH u základních životních potřeb a taxativním zvyšováním všech zasloužených sociálních dávek, proporcionálně se statisticky průměrným příjmem zaměstnanců.
V duchu takových zásad by mělo směřovat úsilí vlády a zákonodárců o zdravě vyrovnaný státní rozpočet. Takový by měl být program každé odpovědné vlády, aniž by se otrocky podrobovala přání nebo diktátu globálního kapitálu. Proto by si naše vlády a parlamenty měly osvojit příklady z historie, které jsem uvedl.
______________________________________________________________________________
*) Ve prospěch přerozdělování mluví argumenty jak ekonomické, tak etické a politické
- Hlavní ekonomický argument říká, že mezní užitek chudých nebo jinak znevýhodněných příjemců je větší než mezní náklad bohatších plátců. Pro zámožného člověka znamená tisíc korun mnohem méně než pro chudého a přerozdělení znamená v tomto případě krok k Paretovu optimu.
- Etické argumenty vycházejí z toho, že příjmové rozdíly jsou v moderních společnostech příliš veliké a nezdůvodnitelné.
- Konečně je zde argument politický: svobodná společnost je možná jen tam, kde žádná významnější skupina nežije v hladu a bídě. Tuto skutečnost si evropské vlády uvědomily na základě analýzy příčin, které pomohly jak Hitlerovi a nacismu, tak Leninovi a komunismu k moci: jednou z nich byly sociální dopady hospodářských krizí a z nich vyplývající zbídačení chudiny.
