Minulou neděli pokračoval na ČT24 v pořad Otázky Václava Moravce debatou s "experty" o příčinách narůstání „blbé nálady“ v české společnosti.
Pozval si k tomu známého náboženského „filosofa" profesora Halíka, renomovaného profesora psychiatrie Cyrila Höschla a dalšího, méně známého, jehož jméno a kvalifikaci jsem zapomněl.
Všichni společně se pokoušeli hledat příčiny toho, že ještě dnes přetrvává a dokonce narůstá Havlova tzv. „blbá nálada“, když Český národ se má nejlépe za celou dobu svých historicky zaznamenaných dějin, jak to společně konstatovali. (Což platí asi stejně, jako názor prezidenta Trumpa, kterým sám se prohlásil za nejinteligentnějšího a vůbec nejlepšího prezidenta USA v celé jejich historii).
Neřešili ale otázku, kdo se dnes má nejlépe v soukromí a jak se vyvíjí úroveň blahobytu celonárodního, představovaná fungováním a kvalitou veřejných služeb. Ještě dodám, že v neposlední řadě také zaměřením a kvalitou veřejnoprávních medií, zvláště pak České televize, a v tomto případě předmětných Otázek.
U příležitosti chmurného 70-tého výročí ÚNORA 1948 připravila Česká televize seriál o historii tehdejších události a vyústění tehdejší krize do éry komunistické diktatury. Jsem zvědavý, jestli bude objektivní a nikoli „přizpůsobený“ politické objednávce dnešního režimu. Protože ten dnešní režim rovněž čelí nejen politické krizi, ale totální krizi společnosti a fungování státu.
Naše media, veřejnoprávní i soukromá, přinášejí organizované chvalozpěvy na ekonomický růst posledních let, ale také pořady společensky kritické a varovné (záměrně většinou v čase menší sledovanosti), které ten prvoplánově vychvalovaný blahobyt zpochybňují.
Čtu právě knížku filosofa Egona Bondyho - Fischera Neuspořádaná samomluva, napsanou pro samizdat v roce 1984 a proto veřejně publikovanou teprve v roce 2002 (nakl. L. Marek, Brno 2002), kde Bondy, již ze slovenského „exilu“, analyzuje prohnanost a lživost normalizačního režimu KSČ, ale současně, vydáním knihy v roce 2002, připomíná jeho podobnost s „demokratickým“ a kapitalistickým režimem ČR v roce 2002, jaký v podstatě přežívá až do dneška. Omlouvám tím to, že mé aktuální výhrady k dnešnímu režimu, budou také neuspořádané (je jich totiž mnoho a k velmi různým tématům).
O jaké prosperitě a blahobytu svědčí namátkou vybrané zprávy ČT, nebo i mé vlastní zkušenosti?
- katastrofální stav mostů v celé republice. V hlavním městě Praze – lávka v Tróji, lávka
železničního mostu na Smíchov, Libeňský most, další mimopražské neumím vyjmenovat.
- šokující stav zámku v Litomyšli, světové kulturní památky.
- trvale se zhoršující stav silnic 2. třídy, neustále jen „flikovaných“ studeným asfaltem.
- rozpad základní zdravotní péče – úbytek lékařů v krajských nemocnicích, rušení celých
oddělení, nebo ambulantních a pohotovostních ordinací.
- nutnost financování náročného léčení a trvalé péče pro těžce nemocné jen z charitativních
sbírek.
- směšné prostředky na investiční výstavbu dálniční sítě, dovolující její pokračování po pár
kilometrech ročně!
- atd, atd.
Komunistický režim byl sice totalitní vládou třídy komunistických aparátníků, ale také musel přiznávat své očividné neúspěchy a vylhávat se z nich. Byl nucen je kompenzovat nekončícími sliby nejrůznějších, těch již určitě účinných reforem, které se ale vždy podřizovaly direktivám Moskvy a tudíž nikdy nefungovaly.
V závěru jeho éry jsem již 22. října 1989 tuto situaci ostře kritizoval v článku Neúnavně proti zpátečnictví, namířenému proti zarytým konzervativcům ve vedení KSČ a nabídl ho redakci RUDÉHO PRÁVA. Samozřejmě, že ho odmítla. Ten čánek si lze přečíst na mých stránkách
http://trinkewitz.cz/?s=neunavne+proti+zpatecnictvi
Ale jaký je ten dnešní režim?
Když Bondy v roce oba režimy srovnával, poukazoval, na to v čem si jsou podobné.
Vládnoucí třída je sama sebou spokojená, protože Česko (myslí tím sebe) přiblížila úrovni vyspělých zemí západní Evropy (jejichž vyspělosti nyní ubývá – viz Španělsko, Itálie, Irsko). Ale i Německo, Francie a Británie slábnou, ač je právě dnes ekonomika Evropy na vrcholu (dočasné!) konjunktury.
Ti u nás dnes na vrcholu moci, pánové Zeman a Babiš, si dávají schůzky nad bohatými stoly neformálních večeří, střídavě v Lánech nebo v Průhonicích, aby se dohodli, jak nám vládnout k jejich vlastnímu prospěchu. Potíže se zamlčují, nebo zlehčují a vládnoucí elita hýří populistickými sliby nejrůznějších reforem – politických, ekonomických i sociálních, na které ale ve skutečnosti nemá peníze. A stejně, jako ta komunistická nepřiznává, že je opět ve vleku svých mocnějších kmotrů, tentokrát z Bruselu. Neuvědomuji si však dostatečně (nebo vůbec ne), že trpělivost „těch dole“ nebude nekonečná.
Když jsem na jedné „normalizační“ oslavě číchsi narozenin v roce 1989, alkoholem mírně povzbuzen, horlil proti idiotismu husákovsko-jakešovského režimu, odpověděl mi jeden kolega citátem: „Všeho do času, a až propukne hněv lidu, budou hořet paláce!“
Když ve Francii osmnáctého století „teklo do bot“ králi Ludvíkovi XVI., sáhl po „demokracii“ a svolal, již dlouho nesvolané tzv. generální stavy, což byl celostátní sněm jím jmenovaných zástupců šlechty, církve a měst, aby mu poradili, co dělat. Leč události dostaly neočekávaný spád, který pro krále a jeho ženu, končil gilotinou.
Proto končím parafrází na slova Fučíkova, z jeho Reportáže, psané na oprátce:
„Lidé bděte a mějte se rádi!“
