Česká republika má nedemokratický třídní režim, pohrdající lidskými právy (2)

Vládnoucí buržoasní třídní demokracie se opírá o Ústavu z roku 1992, kterou občanům bez jejich souhlasu vnutila Klausova koalice pravicových stran.

Ústavu, která v klíčovém Čl. 2 (1) odebírá občanům rozhodovat o svém osudu a všechnu moc předává poslanecké sněmovně politických stran, vybavených jen jim vyhrazenými privilegii a financovaných ze státního rozpočtu.

Klaus a jeho klika buržoasních stran lživě tvrdili, že tato ústava vychází z „osvědčené“ ústavy první Masarykovy první ČSR, kterou prohlašovali za příkladnou demokracii západoevropského a amerického typu. To byla Klausova veliká lež ze dvou hledisek. Sama ústava I. ČSR byla přijata protiústavním způsobem. Nikoli Ústavodárným národním shromážděním, ale narychlo Prozatímním národním shromážděním, které bylo sestaveno z bývalých českých poslanců Rakousko-Uherského Říšského sněmu, zvolených v roce 1911, urychleně ještě před návratem prezidenta Masaryka, bez konzultací s ním a s omezeními pravomocí prezidenta, která Masaryka – tatíčka Osvoboditele zbavovala moci a odsunula jej do pozice reprezentativního a morálního mentora. A nejen to. Dnešní Ústava navíc v Čl. 5 výrazně posílila moc politických stran a na rozdíl od ústavy I. ČSR je umožnila financovat ze státního rozpočtu. 

O tom, jak skutečně fungovala demokracie za I. ČSR je možno se dočíst z pera tehdejšího renomovaného novináře – Karla Čapka. Ten v článku O POLITICE z roku 1925, ve sborníku ZÓON POLITIKON kritizuje chování politických stran, jejich poslanců a vlád, protože nedbají o veřejné zájmy státu a jeho občanů, ale jen o zájmy své, svých poslanců a členů a celé vládnoucí třídy hrabivé buržoasie, která je korumpuje a řídí. V tom se vůbec nelišili od politiků a politiky dnešní.    

Klíčovým Čl. 5 dnešní Ústavy je zásadně a hrubě porušen princip demokracie, spočívající v rozdělení moci na zcela nezávislé ústavní moci: ÚSTAVODÁRNOU, VLÁDNÍ a SOUDNÍ, což má zaručovat jejich vzájemnou kontrolu jejich možného zneužívání. 

Zavedené partaje, které si zabraly parlament a zejména Sněmovnu a říkají si demokratické, se zformovaly po rozpadu Občanského fóra. Zejména původně Klausova ODS, TOP09 – dědička několikerého štěpení ODS, a KDU-ČSL a také několikrát „překabátěná“ ČSSD (Horák - 1991, Zeman - 1993, Špidla - 2001, Gross - 2004, Paroubek - 2006, Sobotka - 2011). Po debaklu Sobotkovy vlády ČSSD nově vzniklé partaje: Babišovo ANO 2010, Piráti a Okamurova SPD (těmi „demokratickými“ označované za „populistické“) a levicově „extrémistická“ KSČM, se přes trvalé verbální půtky a insinuace nakonec vždy nějak dohodnou, protože jim „ta jedině autentická česká parlamentní demokracie“ rozdává státní peníze na zajištěnou existenci jejich partají, na poslanecké a senátorské platy, sekretariáty a „provozní“ výdaje a k tomu rozdává svým členům a klientům dobře honorované pozice ve státní a veřejné správě.

Tak tu kvalifikovaný a dobře saturovaný parlament produkuje pro vládnoucí politickou a ekonomickou oligarchii, tuzemskou i spojeneckou zahraniční, jí vyhovující zákony a ochotně schvaluje stanoviska a akce ČR, které flagrantně porušují lidská práva i mezinárodní úmluvy a právo obecně a hrubě tím poškozují celonárodní zájmy občanů České republiky.    

Z posední doby uvedu několik konkrétních příkladů.

Případ rozsudku o vyrovnání s poškozenými individuálními klienty při konkurzu H-systému. Podle Insolvenčního zákona č.182/2006 Sb. se z konkurzní podstaty odškodňují v pořadí podle § 169, pism. a) až h) – nároky státu, zaměstnanců, právnických osob a teprve nakonec písm. f) osob fyzických. Při znaleckém oceňování konkurzní podstaty se vychází ze současných tržních cen, zatím co by se měly stanovit z fyzického stavu majetku k datu vyhlášení konkurzu, s ohledem na inflaci, vývoji tržních cena a případným doloženým změnám majetku od data vyhlášení konkurzu do data vynesení rozsudku. Faktem však je, že zákony a rozhodnutí soudu, nedbající na ochranu občanských a lidských práv, tyto skutečnosti ignorují a zvýhodňují exekutory a ostatní poškozené na úkor fyzických osob – občanů!      

Dalším příkladem vleklého soudního řízení o příčinách železničního neštěstí ve Studénce z roku 2008, kdy soud po mnohaletém zpoždění dospěl k osvobozujícímu rozsudku pro všechny obžalované! Ačkoli je zcela evidentní, že téměř všichni obžalovaní se dopustili zřejmého zanedbávání svých povinností a měli být odsouzeni za těžký, společenský nebezpečný trestný čin z nedbalosti. Z Českých drah osoby odpovědné za to, že neomezily rychlost vlaků v průběhu stavby, i jim nadřízené osoby, které mají za povinnost na řádný výkon jejich práce dohlížet. Největší vina za neštěstí padá na řízení a kontrolu průběhu stavebních prací, dodržování jejich technické dokumentace a používání předepsaného materiálu a stavebního zařízení a vybavení, dodržování předpisu bezpečnosti při práci, a dále na osoby, zodpovědné za stavební dozor, jak ze strany dodavatele stavebních prací, tak ze strany odběratele – Českých drah. Systémově je vinen šlendrián a nízká náročnost, panující a šířící se u nás v celé státní správě a úřadech, i v podnikající a zaměstnanecké mase.

V dalším aktuálním a bolavém případě chci upozornit na rozruchu kolem smrti dalších tří příslušníků našeho vojenského kontingentu v jednotkách NATO v Afghánistánu. Naši potentáti všeho druhu se předhánějí ve vyjadřování hluboké lítosti k této události, organizují se pompézní převozy hekatomb obětí a obřady při jejich pohřbívání za účasti nejvyšších státních a jiných činitelů. Hlavní obřad celebroval nejvyšší kaplan AČR. (Zde by mne zajímalo, jak se respektuje shoda náboženství armádních kaplanů s vírou padlých vojáků a je-li jejich účast vhodná). Ale to jsou to otázky podružné.

Hlavní otázkou je, zda byli naši vojáci v Afghánistánu obětování právem! Zda nebyly porušovány zákony a jejich lidská práva. Protože náš kontingent je součástí sil NATO, zasahujících v cizí zemi, ležící mimo severoatlantický prostor tvořený územími členských států NATO.

Smlouva o NATO, jejímž účastníkem ČR je říká:

Článek 5

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe, bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti! 

ož znamená, že členské státy se účastní obranných akcí NATO při napadení členského/
-ých států cizí ozbrojenou agresí!

Tuto podmínku však naše mise v Afghánistánu nesplňuje! A proto by tam neměla být vojska žádného člena NATO a vojenská akce v Afghánistánu by měla být vedena pouze pod hlavičkou USA jako čistě jejich intervence bez naší účasti!

Tím je zde evidentně dokázána nelegitimnost režimu v dnešní České republice!

Čeští občané jsou demagogií falešného vlastenectví a ekonomicky, lákáni do profesionální armády, která není armádou nezávislého státu, ale vazala USA, světovlády chtivé supervelmoci. Naše politické vedení – vláda i parlament, se poslušně podvoluje službě pro USA a česká armáda se podřizuje velení NATO. Ačkoli to obé odporuje liteře Smlouvy o NATO, vysílá ČR naše vojenské mise do konfliktů, které USA vyvolávají ve světě k prosazování svých zájmů. Ať to byla válka se Saddámovým Irákem nebo odtržení Kosova od Srbské republiky. Dnes je to intervence USA v Afghánistánu s jejich požadavky na zvyšování naší účasti. A naši potentáti od prezidenta Zemana, přes ministry „obrany“ až po delegace z parlamentu. Oklamaní prostí mladí příslušníci naší armády musí být poslušní rozkazů a riskovat své životy ve válce, která není legitimně válkou „ani jejich, ani naší“.
To vše je zřejmým pohrdáním lidskými právy našich občanů vojáků a jejich rodin. Vyznamenávání a povyšování padlých jim nevrátí život, ani rodinné štěstí jejich rodinám.      

Bylo by možno pokračovat ve výčtu křivd, kterým jsou tímto režimem vystavováni „svobodní“ občané našeho státu. Setkávají se s nimi trvale, dnes a denně, a nemají za tohoto prolhaného a zkorumpovaného režimu žádnou perspektivu, že se od něj osvobodí. Od té dnešní garnitury „svobodně“ zvolených (partajemi jim vnucených) zastupitelů - politiků, se nedá očekávat nic lepšího.

Jedinou cestou z této politické a životní mizérie může být jen „prohlédnutí“ občanů, jejich masové vystoupení a sjednocení se na požadavku přijetí nové Ústavy, která by doopravdy zaručovala vládu většiny lidu, odňala vládu zlodějským a korupčnickým politickým partajím a zavedla režim přímé demokracie, podle fungujícího příkladu Švýcarska.