V neděli 28. dubna 2019 řešili pozvaní potentáti co dělat s naší politickou scénou a jak řešit čtyřicetimiliardový schodek státního rozpočtu s očekávaným slábnutím ekonomické konjunktury.
Odborníci tam byli na úrovni, vesměs místopředsedové stran a poslanci. Za ČSSD pan Onderka, za KDU-ČSL pan Výborný a za ODS dáma, paní Udženija.
Nehodlám se šířit o tématech sněmovního handrkování o ostatních otázkách, ale jen otázce trvale deficitních rozpočtů. Pozice premiéra Babiše je velmi nestabilní, a tak musí provozovat politický marketing směrem k voličům sliby snižování daní a zvyšování jejich příjmů jak u zaměstnanců, tak i ze sociálních dávek. Při tom si hlavu ani svědomí neláme kde na to v rozpočtu vezme. Potom, co vyrabovali rezervy na vyrovnání ztrát z Klausovy historické velké privatizace, on i jeho ministryně hledají rezervy jen ve snižování rozpočtových přídělů ministerstvům a státní správě. Ta je sice skutečně nabubřelá, nevýkonná a drahá, ale moc si na ni netroufají. Desetiprocentní snížení stavů toho moc nevydá, potřeba bylo minimálně procent třicet!
To jim také vyčítali unisono všichni účastníci Otázek z opozičních stran a vyzývali Babiše, jak jinak než k razantnímu snižování mandatorních výdajů.
Nikdo, ani zprava, středu ani zleva nemůže pochopit, nebo nechce přiznat, že jediným možným řešením je zavedení kontinuálně progresivního zdaňování příjmů především fyzických, ale i právnických osob, meziročně v závislosti na vývoji ekonomiky a potřebách oprávněných a hospodárných veřejných výdajů.
Tento systém je uplatňován s úspěchem ve Švýcarsku, ve skandinávských státech i jinde a zaručuje jim stabilní systém všeobecného blahobytu a společenského smíru.
Proč by to nemohlo fungovat i u nás?
