Zeman pět minut před smrtí by byl 10krát schopnější než Vystrčil a Fiala!!!

Plně souhlasím s výrokem bývalého předsedy mimoparlamentního hnutí Trikolóra Václava Klause ml. a jen si dovoluji k Vystrčilovi přiřadit i Fialu

            Fakt nejsem fanoušek Miloše Zemana. Přísahám, stejně jako mladý Klaus.

            Ani už nedělám politiku, taky stejně jako mladý Klaus.

            Ale tuhle mě Mynář zavedl k panu prezidentovi na ARO.

            Ukázal na něj a pyšně řekl: „Hle, pan prezident! Má v sobě flašku becherovky a do smrti mu zbývá už jen pět minut. To je co!? A oni ho chtějí zbavit prezidentských pravomocí!“

            Úžasem jsem vydechl.

            „Nádhera, fakt nekecám! Je sice po té becherovce trochu popletenej, ale pořád je stokrát schopnější vykonávat ústavní funkce než Vystrčil a Fiala!“ netajil jsem se obdivem, protože si pan prezident pět minut před smrtí, s flaškou becherovky v sobě, četl knihu Václava Klause „Myšlénky“!

            A nejenže četl, ale i hlasitě komentoval: „Víte, tato kniha bude každému neocenitelným průvodcem pro porozumění době nedávno minulé, dnešku i budoucnosti. Bude neocenitelnou pomůckou komukoliv, kdo se dnes či v budoucnu bude chtít Václavem Klausem a jeho dobou skutečně zabývat. A autorovi samotnému snad připomene slova, události i příležitosti, které utvářely jeho mimořádný život.“

            Řekne-li toto člověk pět minut před svou smrtí, navíc vlivem becherovky trochu popletenej, nemůže být o jeho naprosté schopnosti k výkonu ústavních funkcí, na rozdíl od Vystrčila a Fialy, nejmenších pochyb, ti by nedokázali Myšlénky ani přečíst, natož aby je aspoň z poloviny pochopili!

            Navíc má k tomu stokrát větší mandát od občanů než Vystrčil i s Fialou dohromady.

            Pět posledních minut uběhlo ani nevím jak. Ruka se vzácnou knihou Václava Klause panu prezidentovi bezvládně klesla, v oku Mynáře zablyštěla se obrovská slza.

            Dojatě hleděl jsem na nebožtíka dobře hodinu. A když jsem se nabažil toho pohledu, ani Masaryk nebyl v okamžiku své smrti tak majestátný, opatrně jsem vypáčil drahocennou knihu z již poněkud ztuhlé ruky nebožtíkovy. Mynář byl smutkem nepříčetný, vůbec nevnímal okolí, kleče u tělesných ostatků pana prezidenta, nemohl si ničeho povšimnout a nikdo jiný zde přítomen nebyl.

            Strčil jsem tu vzácnou knihu pod kabát, abych ji zachránil, a vyšel ven, jako by se nic nedělo. Myšlénky Václava Klause mne hřály pod kabátem, mohu odpřísáhnout, že těch posledních pět minut totálně ožralého nebožtíka, jenž zbožně listoval knihou Václava Klause, vydalo za statisíce zbůhdarma prožitých životů lepšolidí, kteří už na ulicích tančili radostí.

            „Ubožáci, kdyby tak věděli, co za poklad mám pod kabátem, hehe!“ musel jsem se smát, jak jsem je, maje pod kabátem ten nejvzácnější poklad, vypekl, v duchu si pořád opakuje nejzářivější myšlenku Václava Klause, která by lepšolidi dokonale rozzuřila,„vůbec nemám rád Annu Applebaumovu, vůbec nemám rád Annu Applebaumovou!“

            Ta myšlenka mě naplnila takovou radostí, že tančil jsem a výskal s ostatními, ale z úplně jiného důvodu, připadal jsem si docela jako mladý Klaus, sám proti všem, ale nikým nikdy neporažen!