Základním ruským narativem je, že se Západ permantně chystá napadnout Rusko kvůli bohatství, které jeho elita už dávno rozkradla. Pokud padne tento narativ, padne i Rusko
Máša se živila jako tanečnice u tyče v jednom z berlínských podniků, navštěvovaných především kvůli ní černovlasými Turky.
Byla to právě ona, která mě seznámila s ruským prezidentem díky svým kontaktům, protože si přivydělávala i jako mluvčí ministerstva zahraničí a tak to pro ni nebylo nic těžkého, přivést mne do Kremlu a představit mi osobně jeho nejdůležitějšího obyvatele.
„Tak to je náš prezident!“ řekla nadšeně a ukázala na docela obyčejného chlapíka.
Přiznám se, že jsem měl co dělat, abych zakryl své rozpaky, dokonce jsem musel předstírat, že mi něco spadlo do oka, nějaká smeť ze stropu. Nechtělo se mi věřit, že tady ten týpek, na první pohled plachý a nesmělý, s chlapeckým úsměvem, je nejen ruský prezident, ale také vlastníkem červeného pásku v judu.
Ale Máša nikdy nelhala a tak to musel být ruský prezident. Napadlo mne však, že bych si tuto informaci mohl přece jen spolehlivě, a přitom docela nenápadně. ověřit. Dělal jsem, že vytahuji z boční kapsy kapesník, ale spolu s ním jsem ale vytáhl i propisku, kterou tam nosím pro takové případy jako tento.
Pak už stačilo jen propisku pustit a sledovat, to se bude dít. Bylo to naprosto úchvatné.
Ruka ruského prezidenta se prudce, avšak takřka neslyšně vymrštila a propisku v letu zachytila a nedovolila ji spadnout na zem.
„Vaše propiska, pane!“ podával mi ruský prezident moji propisku.
„Je to ruský prezident!“ zvolal jsem nadšeně, protože nikdo jiný by něco takového nedokázal.
„Neříkala jsem, že je báječný?“ culila se Máša.
„Je báječný!“ přikývl jsem a plácl přátelsky ruského prezidenta po plecích, „Rusko musí být velmi bohatá země, když má tak skvělého prezidenta.“
Ruský prezident skromně přikývl: „Ano, Rusko je velmi bohatá země. Naše bohatství je nedozírné jako step. Já například jsem bohatší než Gates. Nic jsem nevymyslel, s ničím neobchoduji, nic nevlastním, a přece je proti mně Gates hotový žebrák. Tak to u nás v Rusku chodí.“
„Fantastické! To je opravdu naprosto fantastické!“ zvolal jsem ohromen skromností ruského prezidenta, který, ačkoliv nic nevlastní, bohatší než Gates, ale pak jsem zvážněl, „už chápu, proč vás chce NATO napadnout. Chce se zmocnit vašeho bohatství. K ruským hranicím denně směřující nekonečné vojenské kolony. Proslýchá se, na ulici Politických vězňů, že výsadkáři z Chrudimi už fasovali ostré náboje. Nikdo nepochybuje, že jejich úkolem je obsazení Leninova mauzolea.“
Ruský prezident nebral má slova na lehkou váhu.
„Ano, Západ nás napadne. Podle dávného proroctví svatého poustevníka Dugina z Vrabčích hor nás západ musí během příštího tisíce let napadnout každým okamžikem. Zdá se, že proroctví tohoto svatého muže se brzy naplní,“ přikývl ruský prezident.
„Jen ať si nás napadnou! Máme takovou obranu, že se všem fašistickým hrdlořezům z toho zatočí hlava!“ vykřikla vzrušeně Máša.
„Vy se války se Západem opravdu nebojíte?“ zeptal jsem se s neskrývaným zájmem na ruského prezidenta.
„Nebojíme,“ usmál se prezident a ukázal na Mášenku, „máme skutečně skvělou obranu.“
„Mohl byste mi o ní něco říct, o té vaší obraně? Nebojte, mám,na rozdíl od Mynáře, prověrku na přísně tajné,“ požádal jsem ruského prezidenta.
„Samozřejmě, že vám to mohu říct, ostatně to není žádné tajemství,“ usmál se ruský prezident a přešel k mapě Ruska, aby ukázal na jeho hranice, „první linii obrany tvoří Lunochody. Jsou to skvělé stroje, které se výtečně osvědčily na Měsíc. Pokud by přesto fašisté prorazili obrannou první linii, je zde druhá obranná linie. Tuto obrannou linii tvoří ruský lid.
Vidíte?“
Prezident si rozepnul sako a já úžasem na několik sekund docela oněměl, protože ruský prezident měl na sobě připevněný svazek protitankových granátů!
„To jsou přece protitankové granáty!“ zvolal jsem.
„Ano, protitankové granáty, můj příteli. Tyto protitankové granáty má na sobě připevněné každý ruský člověk. Kdyby přece jen nepřítel prorazil první obrannou linii, vrhnu se v čele ruského lidu pod první fašistický tank. No a třetí obrannou linii tvoří zabezpečovací oddíly. Jejich příslušníci mají rozkaz střílet po každém, kdo by chtěl ustoupit před nepřítelem byť jen o krok. A to je obranný trojobal Ruska,“ řekl ruský prezident.
„Páni, nechtěl bych být v kůži generálů NATO, kteří budou hnát své vojáky na taková jatka,“ pokýval jsem uznale hlavou a dodal, „to jsem rád, že nemusím mít o budoucnost Ruska žádný strach. Jeho bohatství je v těch nejlepších rukou.“
„Naším největším bohatstvím je vojenská přehlídka na Den vítězství. Víte, my tady u nás v Rusku sice nic kloudného nevyrábíme, ale naše bohatství vzniká z hrdosti na to, že jsme v minulém století porazili fašisty a porazíme je kdykoliv opět. Chcete-li vidět budoucnost Ruska, jeho největší pýchu, přijďte se podívat na vojenskou přehlídku na Den vítězství. Koná se na Rudém náměstí a je to pokaždé velká sláva.
Není v ten den Rusa, který by se neopil z radosti, že jsme zase porazili fašisty, kteří chtějí napadnout naši vlast!“
„Samozřejmě, že přijdu. Sevřené pochodové útvary, zvučný hlas maršála Šojgu, kterak podává hlášení, už se nemůžu dočkat!“ začaly se mi sbíhat sliny.
„Děcka, víte co? Pojďme si zazpívat Svatou válku!“ vykřikla Máša a než jsme stačili nadšeně souhlasit, sama se pustila do zpěvu.
Zpívali jsme jak o život a když jsme po dvou hodinách skončili, protože jsme nakonec přezpívali celý repertoár Alexandrovců, včetně Kanikul, povzdechl jsem si: „Škoda, že tu s námi není Klaus. Jeho tenor by se nám náramně hodil. Je to skvělý chrámový zpěvák, tuhle jsem ho slyšel v Chrámu Krista Spasitele a bylo to opravdu zážitek.“
Ale co naplat, museli jsme bez Klause obejít, protože už byl zase vysazený v týlu společného nepřítele jako elitní záškodník.
