Ale než se nadějeme, budeme tu mít Vánoce, abychom se zase naopak dozvěděli, že s tou smrtí to asi tak nebude horké, protože k nám opět, po roce přišel bůh a učinil krutou noc dušičkového strachu a beznaděje svatou nocí
Kam přijdu, tam jsou lidé frustrování, vyčerpaní ze všeho, tam toho už mají plné zuby i brýle i kecky.
„Nikdy na podzim tak nepršelo. Nikdy! Chtějí nás tím deštěm umořit, zdeptat! Ani na Bali odletět nemůžeme, za Sluncem a dobrou náladou!“ naříkají všichni.
Ale nejhůře jsou na tom sedláci, lidé pevně spjatí s půdou zrovna tak, jako všechny jejich nemovitost, domy, stáje, chlévy, stodoly, přístřešky pro mechanizaci, protože ti by na Bali odletět nemohli, i kdyby se na Bali odletět mohlo.
Kam přijdu, tam sedláci naříkají: „To nám náš selský rozum nebere, odkud se ten déšť pořád bere! Půda je rozmoklá, traktory se do ní boří po pás, ani párem volů ke nevytáhneme, stát nám musí zaplatit škody!“
Bez přestání prší, nálada ve společnosti opravdu není dobrá, skutečně na podzim tak nikdy nepršelo, jako teď a lidi už to nedávají, hroutí se pod náporem deště i toho všeho ostatního a není jim pomoci.
Pršelo i na dušičky. Takové dušičky nikdo nepamatoval, ani děti školou povinné, vládou nemilosrdně odsouzené k totálnímu zhloupnutí prostřednictvím on-line výuky. Byl jsem zrovna na cestě, ale nikoliv z hřbitova, obtěžkám věnci a dalšími dušičkovými proprietami.
Šel jsem na lehko, protože jsem směřoval do jedné vesnice. Polní cesta, po které jsem kráčel, byla samé bahno, které mne již dokonale ušpinilo. Každých pět minut jsem se zastavoval, abych si jeho nánosy mohl setřít z obličeje. V dálce přede mnou se vynořila stavení skrytá za holými stromy, které vyčnívaly z půdy ovocných stromů jako zkažené zuby.
Dobře jsem věděl, že to ještě není ta vesnice, do níž směřuji. Přišed však na náves, zamířil jsem si to rovnou do hospody, která však již hospodou, z důvodů vládního nařízení, nebyla. Nápis POHOSTINSTVÍ na jejím průčelí byl přetřen bílou barvou. Vešel jsem dovnitř, abych si na chvíli odpočinul od deště.
Bývalá hospoda byla plná lidí, sedláků. Nejspíše ze starého zvyku přišli si do ní sednout, ačkoliv se v ní už nic nečepovalo, hostinský toliko přikládal do kamen, nic víc, a navíc ke všemu už několik let ani nekouřilo. Sedl jsem si pokud možno co nejblíže ke kamnům a zaposlouchal se do hovoru přítomných sedláků.
Stěžovali si na déšť.
„Na co mi je, že mám všechna děcka doma, protože školy jsou zavřené, když prší a já je stejně nemůžu vyhnat na pole hubit hraboše? S dobytkem mi pomůžou to jo, ale co to ostatní? Proklatý déšť! Na podzim tak nikdy nepršelo, to nepamatují ani staří lidé, kteří jsou naší budoucností, jak tuhle řekl prezident Zeman, budeme ho volit zas!“ lamentovali sedláci.
Uplynulo asi patnáct minut od mého příchodu, (nechtěl jsem u hřejících kamen pobýt více než půlhodiny, protože se již brzy smráká), když si sedláci povšimli mé přítomnosti. Všichni utichli, pozorně si mě prohlížejíce svým unaveným pohledem.
Nakonec se jeden z nich zeptal: „Jdete zdaleka? Vracíte se z Bali?“
„Na Bali jsem byl naposled na jaře. Teď jdu z města. Jsem městský člověk, nemám žádný vztah k půdě, nebo jen maximálně jako k výhodné investici,“ řekl jsem po pravdě.
„Nemáte vztah k půdě,“ pokýval moudře hlavou sedlák, který se mne zeptal, pak vstal, došel až ke mně, ukázal k jednomu z oken a řekl, „pojďme k oknu, něco vám ukážu.“
Vstal jsem, šel s ním k oknu, a když jsem byl u něj, řekl jsem: „Co mi chcete ukázat?“
„Vidíte? Nezoral já pole půl!“ ukázal sedlák na pole, které skutečně bylo zoráno jen z poloviny.
Jeho slova spustila lavinu. Všichni přítomní mi z okna ukazovali kousky umouněných polí kdesi v dálce mezi domy.
„Nezoral já pole půl!“ stěžoval si každý sedlák.
Když mi konečně všichni ukázali své, kvůli dešti nedooraná pole, řekl jsem: „To je smutné, velmi smutné.“
„Ano, je to smutné, velmi smutné,“ pokýval hlavou sedlák, který mi ukázal své pole jako první a řekl, „vy jste z města, vy to budete vědět, protože na to náš selský rozum už nestačí. Bude po smrti všechno jiné, budeme se mít po smrti líp než teď, budou zase všechna pole zorána?“
Usmál jsem se a řekl: „Nebudeme se po smrti mít líp, protože i po smrti bude všechno stejné.“
„Všechno stejné?“ zeptal se zklamaně sedlák.
„Všechno stejné,“ přikývl jsem.
„A bude na nás aspoň někdo vzpomínat, jako vzpomínáme na mrtvé my?“ chtěl vědět.
„Nebude,“ řekl jsem.
„Jak je to možné?“ chtěl vědět.
„Je to možné proto, že i my jsme mrtví.Vzpomínáme-li na mrtvé, nevzpomínáme než jen sami sebe,“ vysvětlil jsem mu.
„Copak my jsme už taky mrtví?“ podivil se sedlák.
„Samozřejmě, že jsme mrtví, protože už jen na sebe vzpomínáme, vzpomínáme na to, jak jsme jednou seděli v hospodě a mluvili o tom, že už jsme mrtví. To, co považujeme za život, to už je jen vzpomínání mrtvých. Proto je všechno stejné i teď, po smrti.“
„Takže nezoral já pole půl, i když jsem ještě žil?“ vyzvídal sedlák.
„Ano, protože je-li všechno stejné po smrti, je všechno stejné i před smrtí objasnil jsem mu,“
„Tušil jsem to,“ odtušil sedlák a podrbal se na hlavě.
Vytáhl jsem z kapsy hodiny, bylo to už půl hodiny, co jsem přišel do hospody.
„Omlouvám se, ale už musím jít,“ řekl jsem přítomným sedlákům.
„Kam jdete?“ chtěl vědět kdosi.
„Do sousední vesnice,“ odpověděl jsem.
„Na hřbitov?“ zněla další otázka.
„Ne, mám tam obchodní jednání,“ odvětil jsem.
„Pravda, nemáte u sebe žádný věnec, nemůžete jít na hřbitov. Jaké jednání tam máte?“ ptali se mě sedláci.
„Ale to nestojí za řeč. Jdu tam uzavřít obchod. Chci koupit od jednoho tamního sedláka deset tun brambor a pět tun krmné řepy, abych měl zásoby, říká se, že se chystá totální dvouletý lockdown,“ řekl jsem.
„Za kolik vám to prodává?“ chtěli všichni vědět.
„Brambory kilo za sedm korun, a řepu kilo za pět korun,“ řekl jsem.
„My vám dáme brambory za šest a řepu za čtyři koruny, a k tomu ke každému metráku brambor mírku pšenice zadarmo a ke každým dvěma metrákům řepy mírku ječmene taky zadarmo! “ nápadně ožili sedláci, chtějíce mi vnutit své přebytky.
„Bohužel, už jsem složil zálohu, kterou bych nejspíše nedostal zpátky, byla vysoká, zaplatil jsem předem devadesát procent ceny. Nemůžu si vzít brambory ani řepu od vás,“ odmítl jsem jejich nabídku.
Po těch slovech sedláci umlkli a stáli jako zařezaní. Venku se začalo kvapem smrákat. Na nic jsem už nečekal a vyrazil ven, čekalo mě dobře ještě šest kilometrů po rozbahněné polní cestě mezi poli jen zpola zoranými, už jsem nemohl déle otálet.
