Sledujme, kdo všechno má sklony se chovat tak, jako se včera chovala kavárna alias žumpa alias pražské bahno alias zfanatizovaná chátra, nebo jinak skončíme na šibenicích
Věděl jsem, že k něčemu takovému dojde, nemohl jsem kvůli tomu spát, a má předtucha se bezezbytku vyplnila.
Památka 17. listopadu 1939 byla dokonale zneužita.
Ráno jsem ještě stihl dát králíkům seno, vzduch byl svěží, studený, seno králíkům chutnalo.
Ale sotva jsem zavřel dvířka od jejich kotců, přiběhl můj opatrovník a zatahal mne za rukáv.
„Co se děje?“ zeptal jsem se.
„Památka 17. listopadu byla zneužita!
Měl jste pravdu s tou předtuchou!“ vysypal ze sebe.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se jej.
„Kytice!
Hodili kytice do koše!
Lopaty z Prahy!“ zadrmolil opatrovníky a pokračoval, „před několika dny byly dušičky, všichni to vědí, nikdo to nemůže popřít!
Našly se hyeny, které znesvěcovaly hroby předků tím, že na ně nedávaly žádné květy, že je nechávaly docela holé.
A dnes mnohem horší chátra znesvětila pamětní místo národa!“
Opatrovník se celý roztřásl.
„Ovšem, vidět svobodu v tom, že právě já budu rozhodovat, kdo kde položí věnec, kdo se pokloní, to je tyranie.
Jestliže ubohost dosáhla již takového bodu, nebude dlouho trvat a zfanatizovaná chátra vztáhne ruku na člověka,“ řekl jsem a přísně pokáral svého opatrovníka, „tak za takovou demokracii jste se přesně zde, na Národní třídě, nechali surově zmlátit?“
„Byl jsem tehdy mladý, co mi zbývalo, než se nechat zmlátit, vždyť jsem měl naději, že se to změní, že budeme svobodní, ne jak teď!“ zalomil rukama opatrovník a poklekl přede mnou, „ani nevíte, jak se za to stydím!
Nejraději bych se hanbou propadl do země!
Odpusťte mi, jestli můžete!“
„Odpustím vám.
Ne, každý má to štěstí, že je zbaven svéprávnosti jako já, a tedy neví, co činí, že je nevinný před soudem lidským, i božím“ řekl jsem a přísně dodal, „odpustím vám však jen pod jednou podmínkou.
Přiznejte, že po 29 letech můžeme slavit jen to, že jsme v mnohém klesli hlouběji než za dob komunistů. Jak v politice, tak ve vztazích k lidem.
Před 29 lety jste se na Národní třídě nechal surově zmlátit, a dnes se na tom samém místě vyhazují kytice do koše.
Dav se mění v chátru a chátra se mění v látro. Látro chce krev, chce maso, proto se nechává strhávat dirigenty, kteří lační po moci, a proto potřebují látro, které je chátrou, a proto i davem zároveň, aby maskovali své intriky.
A přitom veškeré vyšetřování dosud probíhalo v tom nejpřísnějším souladu se zákonem!
Přiznáváte to?“
„Přiznávám!
V tom nejpřísnějším souladu se zákonem!
Ani nevíte, jak jsem po tomto přiznání toužil!
Bože, to je úleva!
Není nic úlevnějšího než doznání vlastní viny!“ oddechl si můj opatrovník.
„Každé doznání musí být po zásluze odměněno.
Za to, že jste se takto hezky přiznal, vám dám králíka,“ řekl jsem a vytáhl z králíkárny jednoho ušáka a jediným úderem hřbetu ruky mu zcela bezbolestně zlomil vaz.
„Děkuji, řeknu manželce, ať ho udělá na smetaně, když je ten svátek,“ poděkoval opatrovník a vzal mne šetrně za rameno, „pojďte, už musíme jít.“
„Kam?“ zeptal jsem se.
„Na Národní třídu, a pak na Václavák, všude kam bude třeba. Ještě není všemu konec, ještě to tady není jako v padesátých letech,“ pravil můj opatrovník, veda mně k velkému tmavého autu, které na nás již netrpělivě čekalo.
„To je elektromobil?“ zeptal jsem se.
„Ano, elektromobil,“ přikývl opatrovník a posadil mne dozadu mezi nějaké dva muže, sám si sedl dopředu a nařídil šoférovi: „jeď, Franto, ať už to máme z krku!“
„Ale to není elektromobil!“ zvolal jsem, když jsme se rozjeli, protože to auto skutečně nebyl elektromobil, ale diesel.
Nikdo mi však neodpověděl, všichni mlčeli, opatrovník i ti ostatní.
