Zajímavé ovšem je, že se americký prezident Biden zcela shoduje s jedním zdejším blogerem, když říká, že nekonečné americké zasahování do občanské války jiné země není pro něj přijatelné...
Měl jsem dnes s Vláďou dlouhý pohovor. O Afghánistánu, dnes každý rozmlouvá jen o Afghánistánu, protože má informace hned z první ruky, totiž z inernetu, a proto si dovede udělat na věc vlastní názor, a vlastní názor, to je dnes hotový poklad, který je třeba hlídat jako oko v hlavě.
Nu, trochu to nechápu, je snad Afghánistán pupkem světa?
Kdyby šlo o Izrael, biblickou zemi zaslíbenou, domovinu Židů, tak bych to snad chápal, ale proč všichni mluví o Afghánistánu?
Tálibán přece nedobyl ani Svatou zemi, ani Jeruzalém, ale dobyl Afghánistán, zemi, o které chcem vědět a tušit pokud možné, co nejméně, a dobyl Kábul, město, ve kterém bychom sotva hledali a našli boží horob, a přece jsou všichni z toho vzrušení na nejvyšší možnou míru, jako by snad byli všichni najednou vášnivými sběrateli použitých afghánských poštovních známek (vážně by mě zajímalo, o čem si Afghánci mezi sebou můžou tak psát?).
Ale zpět k Vláďovi. I on mluvil o Afghánistánu. Ale mám-li říct pravdu, připadal mi trochu zmatený, často si protiřečil, nějak ho to všechno vzalo.
Posuďte sami, jestli se mýlím.
Sedíme u stolu a rozmlouváme, jako za starých dobrých časů, ještě před válkou v Afghánistánu a že je to, jářku, už nějaký ten pátek.
„Ano, z Afghánistánu se mělo odejít, ale to už dávno, a když už, tak s nějakým jasně daným plánem. Možná se dalo i jednat před odchodem s Tálibánem, o tom, jak si on představuje případné převzetí moci a budoucnost Afghánistánu. Bylo mi totiž dávno jasné, že pobyt okupačních cizích vojsk v té hornaté a nikdy nepokořené zemi, byl už neúnosný, pane okresní hejtmane,“ říká mi Vláďa.
„Ale Vláďo, co to říkáš, vždyť Američané přece jednali s Tálibánem, dokonce s ním uzavřeli dohodu o svém odchodu z této hornaté a nikdy nepokořené země, jejíž lid se tak podobá nám, taky nikdy nepokořeným Čechům!“ upozorním Vláďu.
Ale Vláďa jako by byl duchem nepřítomný.
„Doba světového četníka pominula, četník se podělal a zdrhnul...,“ pronese Vláďa.
„Jejda, Vláďo, vždyť ty sám jsi před chvilkou říkal, že se mělo z Afghánistánu odejít, a teď říkáš, že se četník podělal a zdrhnul.
Ale co když tě jen četník poslechl, protože si přečetl tvoje myšlenky, a odešel, protože jsi mu to takto ty sám poradil a na tebe lidi přece dají, tak proč by na tebe nedal světový četník, když si přečetl tvoje myšlenky?“ upozorním Vláďu, že si sám odporuje.
Ale Vláďa, kde by mě ten poslechl!
„Ta současná situace, ne nepodobná nářezu, jaký USA zakusily svého času ve vietnamském Saigonu, musí být totálním blahem pro Putina, a další nepřátele Západu,“ vážně pokyvuje Vláďa hlavou.
„Ale, Vláďo, jakýpak nářez jako v Saigonu? Talibán obsadil Afghánistán až po odchodu Američanů a Američané odešli po dohodě s Tálibánem, a odešli, protože tě přece poslechli!
Už si nevzpomínáš?
Sám jsi jim radil, aby z Afghánistánu odešli.
A Vietnam, to bylo přece úplně jiné kafe. Sám jsi tam bojoval, vzpomeň si!“ připomenu Vláďovi, že bojoval ve Vietnamu.
„Máš pravdu, opravdu jsem bojoval ve Vietnamu, byl jsem pětkrát zraněný, z toho pětkrát do hlavy, už tehdy jsem říkal, že se na Hanoj měla shodit atomová bomba,“ pokyvuje Vláďa vážně hlavou.
Je sice trochu zmatený, vúbec netuší, že mu Američané četli myšlenky a proto odešli z Afghánistánu, ale stratég, stratég je Vláďa pořád skvělý, kam se na něj hrabe Hibatulláh Achundzádá, o tom žádná, takového kabrnňáka mít v čele státu v roce 1968, tak Rusáci neobsadí nás, ale my je, protože nejlepší obrana socialismu s lidskou tváří je útok na tyrana!
