Samozřejmě tu šumavskou, která v něm získala mocného přímluvce. Dokud bude Zeman prezidentem, nemají se stromy na Šumavě čeho bát
Jedné noci snilo se manželce prezidenta Emana cosi podivuhodného.
V tom snu bydlila sice taky v Lánech, ale nebyla manželkou přímo zvoleného českého prezidenta, nýbrž jakéhosi mocného indického maháradži. Tento maháradža byl náramně moudrý, ale zničehonic byl otráven prudkým jedem, který mu kdosi vstříkl do obličeje, když spal.
Stala se tak vdovou a, poslušná odvěkých tradic, následovala svého manžela na pohřební hranici. Seděla na ní v šatech, v jakých tančila na hradním plese, jen ty šaty byly celé bílé. Jeden z urozených velmožů, něco jako kancléř zesnulého maháradži, právě přistoupil s hořící pochodní k hranici a vsunul ji mezi roští, které tuto hranici tvořilo.
Vyšlehl veliký plamen a v tom se manželka prezidenta Emana probudila.
Respektive ji probudil jakýsi lomoz, jenž se ozýval v prezidentské ložnici.
„Zloději! Chtějí ukrást klíč od korunovačních klenotů!“ napadlo první dámu.
Bez váhání sáhla duchapřítomně pod polštář, kde měla revolver, bleskurychle jej odjistila, zároveň rozsvítila lampu na nočním stolku a vykřikla: „Ruce vzhůru, nebo střelím!“
Byl to však planý poplach.
Lomoz nezpůsobil nikdo jiný než prezident Eman, který si právě připevňoval na tornu hliníkový esšálek.
„To jsi ty? Já myslela, že nějaký zloděj!“ řekla první dáma, dodávajíc, „proboha, co to máš na sobě?“
Prezident vypadal opravdu zvláštně. Zasvěcený a věci znalý člověk by si ho mohl klidně splést s Jackem Londonem v časech zlaté horečky na Klondiku. Nejenže byl oděn jako zálesák, ale taky byl zarostlý vousem a za pasem měl dokonce velký nůž.
„Odcházím do lesů. Víš, muž, který nežije v divočině, tím myslím skutečnou divočinu, ne národní park, není opravdovým mužem. Odcházím do hospodářských lesů, protože chci žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života,“ řekl prezident Eman jako vždy spatra a hodil si na záda svoji zálesáckou tornu.
„Miloši, přece mě tady nenecháš samotnou!“ vykřikla první dáma.
Prezident Eman se zastavil, otočil a řekl: „Víš, já jsem vždy říkal, že žena, která se o sebe nedokáže postarat sama, je kunda.“
„Miloši, to přece!“ zalapala první dáma po dechu.
Ale prezident Eman, už nic neřekl a vyšel z ložnice.
Před lánským zámkem na něj čekali už jeho kumpáni, kteří taky neodolali volaní divočiny, objevivší v sobě skutečné muže. Byli zde v zálesáckém oděvu kancléř Plynař, poradce Jedlý, mluvčí Poštěváček, senátoři Lebeda i Tuba a ještě pár odvážných mužů, kterým se už zajídal život v civilizaci, kteří toužili být zase skutečnými muži.
„Kam půjdeme?“ zeptal se poradce Jedlý prezidenta Emana.
„Na Šumavu, tam nám naši předci zanechali mohutný masiv lesa,“ odpověděl prezident Eman.
„Nestačily by Brdy? Tam je prý taky divočina,“ řekl senátor Lebeda, jehož stranu by, kdyby se byly zrovna konaly volby, volilo fantastického půl procenta voličů, tedy o celé dvě desetiny procenta víc, než by volilo Stranu zdravého rozumu, což byl nezpochybnitelný úspěch.
„Brdy jsou prolezlé pražskou kavárnou. Pořádá tam jednodenní autobusové zájezdy,“ odpověděl mluvčí Poštěváček.
Po těchto slovech nastalo ticho.
Do tohoto ticha promluvil prezident Eman.
„Víte, to nejhorší, co se politikovi může stát je to, že je zamilovaný do svých vlastních názorů a myslet si, že nic rozumnějšího není. Proto jsem taky vetoval zákon o národních parcích a tím zachránil skutečnou divočinu před těmi, kteří jsou zamilovaní do svých názorů.
Apeluji na váš zdravý rozum, protože já neúspěšnými lidmi pohrdám. Zelení fanatici chtěli zřídit snobský národní park s umělou divočinou, kde by les byl zcela vydán napospas přírodním procesům. Já jsem jim v tom zabránil, proto jsem úspěšný politik. Co se týče Šumavy, vůbec se nepodobám jednomu, nejmenovanému ministru životního prostředí.
Tento ministr životního prostředí, a já se schválně nebudu vyjadřovat k jeho případnému konci ve vládě, navštívil Šumavu, pobyl tam, na rozdíl ode mne, tři dny, a pak vydal pětiset stránkovou knihu s názvem ,Vše o Šumavě‘. Pak zase odjel na Šumavu, pobyl tam tentokrát týden, a když se vrátil, vydal, teď už ne knihu, ale jen tenkou brožurku ,Několik poznámek o Šumavě‘.
A na konci jeho života se jeho poslední článek bude jmenovat ,Šumava, země neznámá‘.
Víte, já jsem dal slib, že během svého funkčního období navštívím všechny obce nad pět tisíc obyvatel aspoň jednou a tento svůj slib plním. Politik by měl své sliby plnit, čímž chci říct, že nemám rád potěmkinovské vesnice. Když se vykácí alej stromů, je to zločin, ale když někdo objímá stromy je to v pořádku.
Každý můj projev se končí bonmotem, a tohoto bonmotu nebudete ušetřeni ani teď. Jediná cesta, jak nepostoupit do druhého kola prezidentské volby, je získat už v tom prvním padesát jedna procent hlasů,“ zakončil prezident Eman skutečně svůj projev bonmotem.
Všichni se srdečně rozesmáli, a když smích utichl, vydali se všichni na dlouhý pochod, jehož cílem byla nefalšovaná šumavská divočina, zanechávajíce za sebou své rodiny a své majetky jako zbytečné krámy, které skutečný muž, zálesák, ke svému životu, na rozdíl od svobody, nepotřebuje.
Pili vodu z řek, živili se tím, co ulovili. V lovu myší například nad jiné vynikal senátor Tuba, co se hledání kořínků týče, byl zase nejlepší kancléř Plynař. Tak konečně po mnohadenním putování dorazili do hlubokých šumavských hvozdů, které je uvítaly nádhernými holosečemi.
„Bože, to je nádhera! Tolik pařezů, to se nevidí ani osmadvacátého října na Hradě!“ rozplýval se mluvčí Poštěváček nad neskutečnou krásou skutečné šumavské divočiny.
„Kde si postavíme drnovou chajdu?“ zeptal se poradce Jedlý, který po celou cestu sice nikomu nic neporadil, ale za to měl nejdelší vousy i nejdelší nůž.
„Tam. Na tom místě budeme chráněni před větrem téměř ze všech stran. Já se vám při její stavbě budu snažit co nejvíce, v rámci svých kompetencí, pomáhat,“ prokázal svůj zálesácký instinkt prezident Eman, když neomylně ukázal na úzké prostranství, jež se nacházelo mezi dvěma, vysokou zdí obehnanými, rekreačními komplexy.
Jeden patřil senátorovi Jirsovi a druhý knížeti, ale ne z Čimelic, ale z Hluboké.
Zálesáci se s chutí pustili do stavby svého obydlí. Jedni dolovali ze země drny, druzí vyráběli kostru chýše z větví, těch zde bylo po těžbě všude, habaděj. Senátoři Lebeda a Tuba vydali se mezitím na lov. Práce šla zálesákům od ruky, takže když se senátoři vrátili z lovu, byla chýše dobře již z poloviny hotová.
„Podívejte, co máme!“ chlubili se senátoři svým úlovkem tlačenkou a vypasenými jitrnicemi, „našli jsme to v popelnicích kousek odtud, tamhle!“
Senátoři ukázali přes paseku na další rekreační komplex v dálce, načež se zálesáci hladově dali do jídla.
„Žrát máme co, foukat na nás nefouká, ta Šumava je fakt ráj!“ medili si všichni s plnými břichy.
Do večera byla drnová chajda hotová. V noci sice budilo zálesáky vytí aut, jak na parkovišti u jednoho resortu kdosi gumoval pneumatiky, ale stačilo si dát do uší trochu mechu, a bylo zase ticho. Za pár dní se naši zálesáci stali již nedílnou součástí šumavské přírody, jež překypovala hojností potravy v popelnicích a životem v podobě neutuchající těžby dřeva a souběžného rozvoje obcí, dokonce se naučili rozdělávat i oheň bez sirek.
Za jasných a slunečních dní, kterých není na Šumavě zase tolik, slunil se prezident Eman a jeho druhové na mýtině, zatímco jim po tvářích lezly divoké mouchy, příjemně je šimrajíce. Prezident Eman při té příležitosti pronášel dlouhé pasáže ze Stiftera, což mělo, krom jiného, ten blahodárný následek, že i mluvčí Poštěváček, nejmladší ze zálesáků, konečně dospěl v muže, který už ví, co je v životě důležité.
Kéž by to věděli i všichni ostatní, kéž by se i oni vydali na Šumavu!
