Taky si můžete ukroutit hlavu nad iniciativou tajné policie, která chce, kromě zatýkání a likvidace nepohodlných osob, učit i dějepis? Pak nejste sami
Semjon Semjonovič, náčelník rozvědky, políbil ráno ženu a řekl jí: „Kdybych se dnes nevrátil domů, nevěř ničemu, co ti o mne řeknou.
Rozumíš, ničemu, Mášo!“
Žena na něj vytřeštila oči: „Co to říkáš, Sjomo!?“
Semjon Semjonovič však ženu nijak neuklidnil: „A ještě něco ti chci říct, Mášo. Pokud to bude nutné, zřekni se mě. Ty i děti.
Slyšíš, musíš mě zříct, Mášo!“
„Sjomo, co mi to říkáš?
Proboha, vždyť jsi přece nic špatného neudělal, ty nejsi zrádce!“
„Odpusť mi, Mášo, jestli můžeš.
Sbohem,“ políbil Semjon Semjonovič ještě jednou svoji ženu a vyšel rychle ven, aby nasedl do auta, které jej už čekalo před domem.
„Do Kremlu!“ nařídil řidiči a sundal si brigadýrku.
Hodinu na to už seděl tváří v tvář soudruhu Stalinovi, který si rozvážně nacpával svoji dýmku a stejně tak rozvážně i hovořil.
„Takže vy, Semjone Semjonoviči, tvrdíte, že nás Německo napadne a dokonce znáte i přesné datum tohoto útoku,“ mluvil soudruh Stalin k náčelníkovi, jako kdyby se dva sousedé bavilo o rybách, nebo o tom, co budou dělat na prvního máje.
„Tuto informaci jsme obdrželi od našeho člověka v Japonsku. Pracuje tam na německém velvyslanectví, soudruhu Staline,“ odpověděl Semjon Semjonovič.
„Hm, v Japonsku,“ řekl Stalin a zapálil si dýmku, „víte, co by to znamenalo, Semjone Semjonoviči, kdyby se tato, jak vy říkáte, informace, zakládala na pravdě?“
„Bylo by nutné přijmout co nejrychleji taková opatření, abychom byli na tento útok připraveni, soudruhu Staline“ řekl Semjon Semjonovič rozhodně, jak mu velela jeho povinnost.
„Hm, přijmout taková opatření, abychom byli na tento útok připraveni, říkáte, Semjone Semjonoviči,“ zabafal Stalin z dýmky a pokračoval, „znamenalo by to, že naše politika vůči Německu byla chybná.
Ano, znamenalo by to, že se soudruhu Lenin mýlil, když považoval Německo za našeho jediného přítele, za náš účinný nástroj v boji proti západním demokraciím.
Ano, Semjone Semjonoviči, pokud by byla pravda to, co říkáte, znamenalo by, že naděje, které sovětský pracující lid vkládá do Německa a Hitlera, jsou naprosto liché.
Vy přece víte, že podporujeme Hitlera od samého začátku, že jsme mu pomohli vybudovat armádu, a podporujeme ho proto, abychom se jeho prostřednictvím bránili náš stát dělníků a rolníků proti imperialismu západních demokracií.
Nebo už jste zapomněl, že agenti imperialismu Trockij, Zinovjev a Kameněv byli Židé?
Hitler nenávidí západní demokracie, protože po válce ponížily Německo, srazily ho na kolena jak vojensky, tak hospodářsky. Ano, Hitler nenávidí ty západní demokracie, které v občanské válce otevřeně podporovaly naše domácí nepřátele, jež se nám přesto podařilo zlikvidovat. Nemáme teď, Semjone Semjonoviči, spolehlivějšího spojence než Německo.
Co nevidět zahájí Hitler invazi do Velké Británie.
Byl jste někdy v Londýně, Semjone Semjonoviči?
Já ano. Je to odporné, kosmopolitní město. Musíme proto Německo podporovat i nadále. Vždyť benzín, na který jezdí německá armáda, je, náš sovětský. Je z Baku, kde jsem, jak jistě víte, začínal svoji revoluční činnost. Ostatně i soudruh Gottwald, ten Čech, mi ručí vlastní hlavou za to, že čeští komunisté nebudou podnikat nic proti Němcům.
Tomu, co mi říkáte, Semjone Semjonovič, by uvěřil jen zmanipulovaný primitivní hlupák, který v životě nikdy nic nedokázal.
Nezastesklo se vám náhodou po moskevských kavárnách?
Ale vysedávání v kavárnách je dobré akorát tak pro zdegenerované představitele úpadkových uměleckých směrů, pro formalisty všeho druhu, ale ne pro sovětského člověka. Takový Majakovskij to nakonec naštěstí pochopil sám.
Majakovskij to pochopil a vy ne, Semjone Semjonoviči?“
Stalin upřel svůj pohled na Semjona Semjonoviče.
„Považoval jsem za svoji povinnost vojáka a taky komunisty upozornit vás, soudruhu Staline, na nebezpečí, které hrozí naší vlasti,“ řekl pevným hlasem Semjon Semjonovič.
„Hm, říkáte nebezpečí,“ potáhl Stalin z dýmky, a když vyfoukl kouř, pokračoval, „nebezpečné je věřit dezinformacím, kterými se západní demokracie snaží vrazit klín mezi nás a Německo.
Víte určitě, Semjone Semjonoviči, že ten váš člověk v Japonsku není zároveň západním agentem?“
„Ten člověk je naprosto oddán naší věci, soudruhu Staline!“ odpověděl Semjon Semjonovič.
„Tuchačevskij taky předstíral, že je plně oddán Sovětskému svazu a jeho lidu,“ opáčil Stalin a řekl, „požádejte německou stranu, aby toho člověka důkladně prověřila,“
„Ale to přece, soudruhu Staline...“ nedokončil Semjon Semjonovič.
„Pokud pracuje skutečně pro západní demokracie, pokud je opravdu nepřítelem sovětského lidu, je naše starost o jeho další budoucnost bezpředmětná,“ odbyl to Stalin a usmál se, „je zcela jisté, že Hitler nejpozději do konce roku obsadí Británii. Očekávám od toho skokové navýšení životní úrovně v Sovětském svazu, protože nám už nikdo nebude škodit.
Potom rozpoutáme komunistickou revoluci v USA a konečně se zbavíme všech těch Rotschildů, co jsme jim trnem v oku. Německo i my máme společného nepřítele, západní demokracie, to je věc politické uvědomělosti a komunistické morálky, Semjone Semjonoviči.
Sovětský člověk nemůže a ani nesmí pochybovat o nerozborném přátelství našeho a německého pracujícího lidu.“
„Rozumím, soudruhu Staline!
Je to dezinformační kampaň západních demokracií!“ zasalutoval Semjon Semjonovič a věděl, že je konec.
A opravdu, když Semjon Semjonovič odešel, zvedl Stalin sluchátko telefonu a nechal se spojit s Berijou.
„Máš pro mě chvilku, soudruhu Berijo?“ řekl do telefonu.
„Samozřejmě, soudruhu Staline,“ ozvalo se z telefonu.
„Přijď, prosím, ke mně, je tady jeden takový problém,“ požádal Stalin Beriju.
„Za deset minutu jsem u vás, soudruhu Staline!“ zašvitořilo sluchátko, načež jej Stalin položil.
A Semjon Semjonovič?
Ještě téhož dne jej zatkli a pár dní na to odsoudili k deseti letům vězení bez práva korespondence. Jeho žena i jeho děti se jej veřejně zřekly, přesně jak je o to Semjon Semjonovič žádal, ale stejně jim to nebylo nic platné, dva týdny před napadením Sovětského Svazu hitlerovským Německem zmizely také.
