To, co je pro mnohé naprostou vánoční samozřejmostí, bylo pro mne dosud něčím zcela neznámým. Ale letos jsem se přece jen odvážil a zašel si na půlnoční mši
Vánoce miluji, má je ze všech svátků, včetně těch muslimských, opravdu nejraději.
Ale, a to je velmi zvláštní, na půlnoční mši jsem nikdy nebyl. Už jako dítě jsem se bál vkročit do kostela, neboť vše, co se v něm odehrávalo, připadalo mi děsivě tajemné a mystické natolik, že nebyl jsem s to najít v sobě dostatek odvahy, abych se účastnil něčeho tak mysteriózního, jako je bezprostřední přeměna hostie v tělo Spasitele.
Nebyl to snad projev té nejhlubší nevíry, ba právě naopak!
Kdybych nevěřil v Boha, vstoupil bych bez obav do kteréhokoliv kostela, klidně i šikmého, v kteroukoliv hodinu, třeba i o půlnoci, protože bych to všechno považoval jen za směšné divadlo, jež se odehrává uprostřed bezcenných cetek s mizernými herci navlečenými do ornátů.
Jenže já věděl, že Bůh tam uvnitř je a právě proto jsem se bál do kostela vkročit, a nejvíc právě o Vánocích, protože při půlnoční vánoční mši je přítomnost Boha v kostele nejzjevnější a to byl ten hlavní důvod, proč jsem nikdy nezažilpůlnoční mši.
Vím, že to bude znít rouhavě, ale ve mně Bůh vyvolává strach.
Těžko popsatelný strach, protože tento strach vyvěrá z těch nejpropastnějších hlubin, respektive výšin mé duše. Vím, že Bůh existuje, že překypuje láskou, že nás všechny miluje, že poslal na tento svět svého Syna, který nás spasil svým utrpením, ale přesto se Boha děsím. Děsím se jeho nepředstavitelnosti, jeho tajemnosti, a nutno říct, že tento můj strach notně přiživil prof. Halík svými spisy.
Není strašidelnějších knih, snad krom Starého Zákona a Janova Zjevení, než knih prof. Halíka, který tak sugestivně popsal, jak velkým a neuchopitelným tajemstvím je tajemství Boží a tajemství Kristovo!
To tajemství, jež je právě o Vánocích všudypřítomné tak, že během těchto svátku mě takřka nikdy neopustila závrať, kvůli níž jsem jednou dokonce přepadl do kádě s kapry, takže se kádím s kaprům o Vánocích raději vyhýbám, abych do nich nespadl zase. Není to nic příjemného, nejste-li otužilci, máchat se v zimě v ledové vodě.
Nikdy jsem tak nebyl na půlnoční mši, až letos. Už od štědrého rána cítil jsem v sobě zvláštní puzení, obvyklý vánoční neklid a nepokoj byl vystupňován na maximální možnou míru a neuklidnila mne ani obvyklá štědrovečerní pohádka v České televizi, která na mne vždy působí otupujícím, dokonale sedativním účinkem.
Sotva pohádka skončila, byl jsem tak neklidný a nepokojný, že jsem, oproti všem svým vánočním zvyklostem, musel vyrazit ven, protože mě tam něco neodolatelně táhlo. Oblékl jsem se tedy, ostatně jen velmi lehce, neměl jsem na sobě určitě ne víc, než tři vrstvy, jen na hlavě mi trůnila hřejivá zmijovka, a vyrazil do ulic.
Ty už byly plné lidí, kteří kvapili, slavnostně oblečeni, na půlnoční mši. Jejich proud mě k mému zděšení strhl a já v tu chvíli pochopil, že nejsem pánem své vůle, že mě něco, něco co je nade mnou, a co mne ve všech ohledech přesahuje, táhne do kostela na půlnoční mši!
Učinil jsem několik pokusů vzepřít se tomu, vydat se proti lidskému proudu, jenž mne unášel. Ale byly to pokusy chabé a předem odsouzené k fatálnímu neúspěchu, už jsem nebyl pánem nad svým životem. Brzy jsem se ocitl u kostela a mé srdce sevřela nepopsatelná úzkost.
Nebylo divu, vždyť místa, kde jindy při každé bohoslužbě stávalo moře aut, zela všechna prázdnotou, stejně jako za Kristových časů, všichni kvapili na půlnoční mši pěšky, jako by skutečně byli Kristovými učedníky!
A aby to nebylo málo, kostel nebyl zvenku osvětlen jako v jiné noci, takže nápadně připomínal chlév, v němž se narodil Spasitel, a který oné požehnané noci taky nebyl osvícen, který tonul zcela ve tmě.
Tento strach mě přece jen přiměl, aby se obrátil na útěk.
Ale ani tento pokus neměl naději na úspěch, protože jsem se nedokázal prodrat skrze lidská těla, která kráčela opačným směrem, tedy do kostela. A tak jsem do něj vkročil i já. V tu chvíli byl kostel zaplněn takřka do posledního místečka. Kam jsem se podíval, tam byli lidé, zdálo se, že visí i ve velkých hroznech na kostelní klenbě jako nějaký obludný roj, ovšem nikoliv včelí, ale lidský.
Ale přesto bylo ještě jedno místo v kostele volné!
To místo bylo hned v první lavici a kdo myslíte, že na něj usedl?
Já!
Nějaká neviditelná síla mě totiž uchopila a posadila na to místo v první lavici mezi dvě ženy. Jedna z nich, ta po levé ruce, vypadala jako učitelka, snad češtiny, těžko říct, neboť jsem mohl zahlédnout její tvář jen z profilu, a ta druhá taky vypadala jako učitelka češtiny.
Ale to už se začala půlnoční mše svými vstupními obřady, jež měly mě, i všechny ostatní připravit na pozorné naslouchání Božího slova a přijímání Kristova těla. Už po prvních slovech kněze, nápadně štíhlého, mě ale obklopila mlha, ne nepodobná chuchvalcům vonného dýmu z kadidla, které zahalovaly velký kříž s takřka nahým Kristem tak, že nebyl ani vidět.
A v této mlze jsem prožil takřka celou půlnoční mši až do chvíle, kdy mělo dojít k proměnění hostie, kterou už kněz držel pevně ve své ruce.
V tu chvíli se totiž kostelem ozval nadevše příjemný hlas, tolik připomínající hlas Jaromíra Nohavici: „Počkejte, já sám!“
Trhl jsem sebou, probrán tímto hlasem. Mlha se rozplynula a já viděl, že středem kostela kráčí k oltáři samotný Kristus!
Sledoval jsem napjatě jeho každý krok. Kristus došel k oltáři a jemně, tak, aby se nerozdrobila, vypáčil hostii z prstů kněze, který zde byl v tuto chvíli již zcela zbytečný.
Pak se Kristus obrátil čelem do kostela, pozdvihl hostii a docela přátelsky, bez jakéhokoliv patosu, nebo přehnaného apelu, jako by jen tak mimochodem prohodil: „Toto je moje tělo a toto je moje krev. Kdo je zkonzumuje, bude živ věčně!“
A než jsem se nadál, než jsem tomu stačil jakkoliv zabránit, stál Kristus přede mnou a sám mi vkládal své vlastní tělo do úst!
„Mně ne! Já nemůžu! Já jsem nebyl u zpovědi! To je hřích svatokrádeže!“ chtěl jsem zvolat, ale úsměv Kristův a nenucená samozřejmost, s níž tak činil v rozporu s naukou víry, mě zcela umlčela, sotva se mi hostie dotkla jazyka, pocítil jsem nesmírnou blaženost, jistě téměř takovou, jakou pocítil i Buddha, když došel na konec své diamntové stezky.
V kostele ovšem vypukla nepopsatelná vřava.
„Já taky! Já taky!“ tlačili se lidé jeden přes druhého, šlapali po sobě, aby byli co nejblíže Kristu a přijali od něho Jeho tělo a Jeho krev.
Ale to už se mě netýkalo. Já už jsem žil věčně, smrt, ani jakékoliv zlo už nade mnou nemělo žádnou moc, protože už jsem neměl strach z Boha, který se dnešní tiché a svaté noci stal ve mně člověkem.
