Tento text jsem napsal, protože věřím v Krista. Suďte mne klidně pro Jeho jméno, co je mi do toho. Vy jste z tohoto světa, ale On zvítězí nad tímto světem!
K mému obrácení došlo navlas stejným způsobem jako u svatého Pavla, už jen to nemůže být žádná náhoda.
18. neděli v mezidobí jsem se vydal ke kostelu Nejsvětějšího Salvátora, abych tam, jak mi kázal můj zdravý rozum, protestoval proti nehorázným výrokům prof. Halíka.
V sedm hodin ráno jsem si stoupl před kostel držící v ruce ceduli s nápisem „Tato země je naše, vážený pane Halíku!“ Stál jsem tam nehnutě na přímém slunci, které, jak šplhalo na oblohu výš a výš, nelítostně do mne pražilo, jsouc, pochopitelně, na straně sluníčkářů.
Ale já jsem jeho brutálního nátlaku nedbal. Stál jsem dál na místě, ačkoliv teplota vzduchu atakovala již magickou hranici čtyřiceti stupňů celsia. Dál jsem bojoval za národ, proti sluníčkařskému teroru, dál jsem proti multikulturnímu fanatismu stavěl hráz zdravého rozumu.
Tak to šlo až téměř až do pravého poledne. Bylo za pět dvanáct, a já si otřel čelo, docela již orosené potem, ale ceduli, ceduli jsem neodložil. Ale vyzvánění zvonů jsem se již nedočkal.
Do poledne zbývalo už jen pár zanedbatelných sekund, když se otevřelo samo nebe a já v tomto nebeském průzoru spatřil samotného Krista a uslyšel jeho hlas: „Proč mne pronásleduješ?
Byl jsem uprchlíkem a teď jsem zas uprchlíkem!“
Probral jsem se pak až na jednotce intenzivní péče, zaplaven nesmírnou láskou Kristovou.
Využiv nestřežené chvíle, prchl jsem z jednotky intenzivní péče, zpřetrhav všechny dráty, a chvátal napsat otevřený list panu Troškovi a všem migrofobům, vyzývaje je, aby se i oni otevřeli lásce Kristově, jako jsem se jí otevřel já.
„Vážený pane Troško, i vy ostatní,“ psal jsem, maje před sebou pořád živého Krista, tak, jak jsem ho spatřil, „stále za vás děkuji bohu pro milost boží, která nám byla dána v Kristu, on nás obohatil ve všem, v každém slovu, v každém poznání.
Svědectví o Kristu bylo potvrzeno, já sám jsem ho spatřil, on sám mi pravil: ,Já jsem uprchlík!’
Prosím vás proto, pane Troško, i vás ostatní, abyste byli všichni svorni a neodmítali uprchlíky, nýbrž dosáhli plné jednoty s Kristem.
Příjímání a vítání uprchlíků je bláznovstvím těm, kdož jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí boží.
Odmítáte, pane Troško i vy ostatní, uprchlíky a argumentuje při tom svým zdravým rozumem.
Je však psáno: ,Zahubím moudrost moudrých, zavrhnu rozumnost rozumných!’
Neučinil bůh váš zdravý rozum bláznovstvím?
Neučinil jej bláznovstvím tak, že obětoval svého jediného syna, aby vás, pane Troško, i všechny ostatní spasil?
Kdo by obětoval své jediné dítě pro spásu těch, kteří mu toto jediné dítě ukřižují?
Jediné blázen!
A přesto bůh, milující nás svou nekonečnou láskou, poslal svého jediného syna na svět, aby mu ho ti, které tak miluje, ukřižovali!
A Kristus sám!
I on přece jednal proto všem zásadám zdravého rozumu, když vjel do Jeruzaléma, když vzal na sebe svůj kříž, když se obětoval, opět z nesmírné své lásky pro ty, kteří jej bičovali, a co hůř i proto ty, kteří jej dnes a denně zapírají!
Kristova láska je nade vším, Kristova láska je i nad vaším zdravým rozumem, pane Troško, i nad zdravým rozumem vás ostatních!
Ať nikdo sám sebe neklame, ani Vy, pane Troško, ani ostatní. Domnívá-li se někdo z vás, že je opravdu moudrý, protože má zdravý rozum, protože odmítá uprchlíky, ať stane se bláznem, který uprchlíky přijímá, aby se stal opravdu moudrým.
Copak nevíte, že mezi uprchlíky přebývá Kristus, protože Kristus je všude tam, kde je láska, a tedy kdo odmítá uprchlíky, odmítá i Krista?
Zadarmo jste dostali boží lásku, zadarmo jste dostali i oběť Kristovu, byli jste spaseni, aniž byste museli hnout prstem, dávejte tedy i vy zadarmo, zapomeňte na to, že jste Češi, kteří jen berou z cizího, ale ze svého nedají nikdy nic, pyšní na svůj zdravý rozum!
Mezi uprchlíky je sám Kristus, tak, jak on miluje nás, musíme i my milovat uprchlíky, tak jako on se pro nás obětoval, měli bychom se obětovat pro ně, neboť jen tak budeme hodni Kristovy lásky.
Říkáte, pane Troško, že nás uprchlíci zahubí, že je proto musíme odmítnout, že jim proto nesmíme prokazovat žádnou lásku.
Tak ať nás zahubí, tím líp pro nás!
Cožpak i Krista nezahubili lidé, které miloval?
Nebo se snad bojíte, lpíte ze strachu na svých pozemských životech, chcete je zachránit, abyste se, pro nenávist a zlobu, připravil o spásu a život věčný?
Což neříká Kristus: ,Kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej’?
Kde bere se ve Vás, pane Troško, i v ostatních, tolik malověrnosti?
Nevěříte snad Kristovým slovům, považujete Krista za lháře, nejste mu oddáni na tolik, abyste věděli, že s Kristem, jeho láskou jste vždy v bezpečí, neboť On je naším pastýřem?
Kristus šel pro Vás, pane Troško, i pro ostatní, mlčky na Golgotu a vy, když jej máte teď následovat, když máte milovat, jako miluje on, tak jste z toho podělaní strachem?
Kristus je s námi, přítomen nikoliv snad v hostii, ale v lásce, je přítomen v evangeliu, kterým není mrtvý text, ale náš život, věrnost Kristu neprokážeme trestním oznámením na nějakou divadelní hru, ale tím, že budeme milovat jako On, protože utrpení nynějšího času nedá se ni jak srovnávat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.
A vy se, pane Troško, i ostatní, mluvíte o zdravém rozumu, ale je-li bůh s námi, kdo je proti nám?
Kdo nás odloučí od lásky Kristovy, pane Troško, když ne strach?
Můžete říct, že jsem vítač, jako bych slyšel Vaše slova i slova ostatních.
Ano, jsem vítač!
Jsem vítač, protože vítám Krista!
Namítnete snad, že jsem multikulturní fanatik.
Pro mě, za mě, udělá-li vám to radost, já však vím, že v Kristově království bude jen jediný lid, lid Kristův, lid žijící ve věčné blaženosti v náruči svého pastýře, co je mi do vašich nálepek, strčte si je do prdele!
Budete mne soudit, že opovrhuji národem, že chci zničit to vše směšné, co tento národ vybudoval, jeho kulturu a jeho jazyk, klidně si mne za to suďte, vy který se ještě živíte mlékem.
Národy vznikají a zanikají, ale Kristus je věčný a věčné je i jeho království, ve kterém není žádných národů.
Kdo tam, žijící ve věčné blaženosti v boží přítomnosti, může tesknit po nějakém národě, po jeho kultuře, po pivu, lhaní a zbabělosti pro český národ atributů tak typických?
Vím, že mne obviníte z toho, že zaměňuji realitu s věcmi duchovními, ale co může být skutečnějšího v tomto pomíjivém světě než bůh a jeho láska?
Budete snad, pane Troško, a i vy ostatní, tvrdit u posledního soudu, že poslední soud a Kristus, nejvyšší soudce, není realita?
Nenutím vás, abyste přijali uprchlíky, ani vás kvůli tomu nechci vyvraždit.
Je na vás, zda odmítnete Krista, a tím zachráníte svůj zdravý rozum, nebo zda Krista přijmete, a tím zachráníte svůj život věčný,
Sám Pán pokoje, ať vám uděluje pokoj vždycky a všem. Kristus s Vámi, pane Troško, i se všemi ostatními.“
To jsem napsal panu Troškovi v otevřeném listě a teď si zase půjdu stoupnout na slunce, vždyť jsem pro něj i pro ostatní jen sluníčkář, vždyť věrohodné je to slovo a zaslouží si plného ohlasu.
