Dušičky, to jsou vlastně takové malé Vánoce, kdy na svět přichází naděje, že život zemřelých lidí nezhasl, ale je teď skrytý u Boha. A Bůh nás všechny chce jednoho dne vzít k sobě. Pak nás už nic nerozdělí
Lepší počasí jsem si dnes nemohl přát!
Už od rána padal mokrý studený déšť, takže veškeré vlněné oblečení na mě okamžitě promoklo. Ponuré přítmí vládlo celý den, kam se člověk podíval do oken, tam na něj dýchlo depresivní vlhko. Spadané listí vypadalo nanejvýš žalostně, chorobně žluté a fanatasmagorické jako sama smrt.
Co víc jsem si mohl přát?
Oslovil jsem sympaticky vyhlížející postarší pár, který kráčel proti mně příjemně arytmickým krokem: „Dobrý den, mohu se vás na něco zeptat?
Kde je tady hřbitov?“
„Vy hledáte hřbitov?“ zeptal se pán a rychle dodal, „ovšem mohlo nás to hned napadnout. Vždyť nesete dušičkový věnec!“
„Ano, nesu dušičkový věnec,“ přikývl jsem a pustil se do vysvětlování, „víte, nejsem zdejší. Nikdy jsem dosud v tomto městě nebyl, jen jsem tudy několikrát projížděl vlakem. Nikdy jsem ale nezahlédl z vlaku hřbitov. Hledal jsem nějaký plán města, ale žádný jsem nenašel. Nezbývalo mi, než se někoho zeptat.“
„Žádný plán jste ovšem ani nemohl najít, protože žádný plán tady nemáme, nikomu už dávno nechybí,“ usmála se omluvně paní a dodala, „vy nemáte mobil?“
„Bohužel, nemám,“ pokrčil jsem rameny.
„To nevadí,“ řekl chlácholivě pán a dodal, „máte štěstí. Zrovna taky jdeme na hřbitov. Je to jen malý kousek za městem, ale na opačné straně než je železniční trať. Proto jste z vlaku nemohl hřbitov vidět. Můžete jít s námi.“
„Velmi rád půjdu s vámi,“ řekl jsem a připojil se k páru.
Asi tři minuty jsme šli pěšky, načež paní řekla: „Víte, co mi přijde trochu divné? Říkáte, že jdete s dušičkovým věncem na hřbitov, ten věnec máte skutečně v ruce, ale přitom jste nikdy v našem městě nebyl, ba dokonce ani nevíte, kde je hřbitov.
Komu ten věnec vlastně nesete?“
„Sám nevím, komu ho dám na hrob,“ odpověděl jsem a pokračoval, „víte, mám takový zvyk. Každé Dušičky se vypravím na nějaký hřbitov, na kterém jsem dosud nebyl. Tam si vyberu nějaký hrob, takový, který mne něčím zaujme a na ten položím věnec. Jinak na hřbitovy nechodím, připadají mi trochu nudné, ale na dušičky si návštěvu hřbitova nenechám ujít.
Je u vás hezký hřbitov?“
„U nás je vskutku nádherný hřbitov,“ odpověděl pán a nadšeně se rozvykládal, „mnoho lidí, a to i velmi vzdělaných se shoduje na tom, že náš hřbitov nápadně připomíná pařížský Pere Lachaise zrovna v těch místech, kde je pochovaný Oscar Wilde. Ale to není zdaleka všechno. Jihozápadní část našeho hřbitova připomíná zase ten vyšehradský v místech, kde má zakoupený hrob Hana Zagorová.
Ale abyste rozuměl, náš hřbitov není jen bezduchou kopií svých slavnějších kolegů, má svoji vlastní specifickou atmosféru. Sám se přesvědčíte!“
„Velmi se těším na váš hřbitov!“ zvolal jsem a přendal si dušičkový věnec do druhé ruky, „ale víte, co zase přijde divné mně? Že jdete na hřbitov, ale nemáte žádný dušičkový věnec!“
„Ano, může to vypadat divně,“ přikývla paní, ale pak mi to vysvětlila, „nemáme věnec, protože na Dušičky zapalujeme svíčky.
Ptáte se proč?
Protože nám dušičkové věnce připadají zbytečné, nezlobte se na nás.
Svíčka přece vyjadřuje vše. Světlo i tmu, která přichází, když plamen zhasne.
Nám to ke štěstí stačí, zapálit jen svíčku. Ale chcete-li položit na hrob věnec, nenávidět vás kvůli tomu nebudeme.
Máte rád Dušičky?“
Otázka mne vůbec nezaskočila.
„Mám Dušičky velmi rád. Určitě víc než Velikonoce,“ vyhrkl jsem.
„Ano, je to velice pěkný svátek tyhle Dušičky. Tuhle jsem četl, že mají dokonce pohanské kořeny. Nakonec proč ne?“ prohodil pán.
„Ano, taky jsem to někde četl, že Dušičky mají pohanské kořeny,“ souhlasil jsem.
„Teď jdeme na hřbitov a za pár let tam budeme sami ležet a někdo nám bude na hrob dávat věnce a zapalovat u něj svíčky. Není to nádhera?“ pronesla paní a zastavila se, „ale víte, koho my je skutečně líto?
Těch, co zemřou hned zítra!
Budou muset čekat na příští Dušičky celý rok!“
Souhlasil jsem: „Ano, takoví lidé to nemají lehké. Naopak ti, co zemřou těsně před Dušičkami, jsou na tom mnohem líp.“
Pár souhlasně pokýval hlavami a znovu jsme se dali do chůze.
Asi za minutu však pán ukázal před sebe: „Tak už jsem skoro tam. Vidíte ta auta? Tak to už je parkoviště u hřbitova. Je tam skoro tolik parkovacích míst jako na hřbitově hrobů. Než se nadějeme, jsme tam.“
Pán měl pravdu. Než jsme se nadáli, byli jsme skutečně u hřbitova.
„Tak si to u nás užijte!“ popřál mi pár a vydal se doleva, kdežto já nazdařbůh rovně.
Ale nelitoval jsem, hrob, na který jsem věnec položil, byl přesně takový, jak jsem si ho představoval.
Nanejvýš spokojen prodíral jsem se mezi lidmi ke vchodu hřbitova.
A koho tam nepotkám, co myslíte?
No, ovšem potkal jsem tam opět známý pár.
„To je náhoda!“ zaševelí pán.
„Tak co, užil jste si to?“ zajímá se paní.
„Náramně. A vy?“ ptám se.
„My taky. Nezbyla nám ani jedna svíčka. Všechny jsme zapálili,“ chlubí se pán.
„Super!“ sdílím jejich radost.
„Poslyšte, nechcete k nám zajít na čaj? Půjdeme k nám domů a dáme si u nás čaj, když se nám ty Dušičky tak vyvedly,“ nabídne pán.
„Můžete i u nás přespat, jestli chcete. Usteleme vám v obýváku na gauči,“ dodává paní.
„Proč ne? Nikam nespěchám,“ přijímám nabídku.
Vycházíme z hřbitova a vracíme se zpět do města.
„Tak a za chvíli máme zase Vánoce. Po Dušičkách už není do Vánoc nikdy daleko,“ prohodí z ničeho nic paní.
„Šťastné a veselé!“ vykřiknu automaticky tak nahlas, až se za mnou ohlédnou nějací lidé.
„Nevšímejte si jich. Jsou to blbci! Myslí si, že jim přejete šťastné a veselé Dušičky, hehe!“ zasměje se krátce pán.
„Pojďme, přidejme do kroku, ať jsme co nejdřív doma a dáme si čaj, ti lidé všude kolem jsou opravdu otravní,“ navrhne paní a všichni přidáme do kroku tak, že se div nerozběhneme, ať už máme všechny ty otravné lidi z krku a sedíme hezky u čaje.
