Člověk, zvláště pak pracující v německé montovně, aby těm sirotkům nakonec ještě záviděl, třeba jejich značkové hadry. Jo, to má někdo štěstíčko, že se narodí jako sirotek!
Moje dětství bylo šťastné a radostné, mám na ně ty nejlepší vzpomínky, neměnil bych ani za nic.
Záhy jsem toitž přišel o oba dva své rodiče, otec zahynul při důlním neštěstí, když mi byly tři roky, matka se brzy na to upila. Možná to bylo naopak, matka zahynula při důlním neštěstí a otec se upil, už si na to přesně nevzpomínám.
Je však možné, že si tyto lidi jen ve svých hodně mlhavých vzpomínkách pletu se svými rodiči, a mí skuteční rodiče zahynuli při leteckém bombardování, nebo jen tak, jako by z legrace, při útoku nějakým vymakaným nervovým plynem.
Ale, a to už vím určitě, nejpozději ve svých pěti letech jsem zcela jistě již byl sirotkem a bral docela slušný sirotčí důchod.
Tím se přede mnou otevřely zcela nečekané možnosti, protože sirotci mají všude dveře otevřené. Nejprve jsem žil v rodině hrobníka, který pohřbil mé rodiče, aspoň to tvrdil. Byl to hodný člověk, ale kopání hrobů z něj udělalo příliš poctivého muže, neviděl jsem proto v jeho rodině žádnou perspektivu pro svůj osobnostní růst.
Po roce pobytu u něj, krátce před tím, než jsem začal chodit do školy, do níž mi již koupil aktovku a psací potřeby, jsem jej postavil před hotovou věc.
„Povinnou školní docházku zahájím v sirotčinci,“ řekl jsem mu jednoho dne, když se vrátil utahaný domů z práce a večeřel s celou svou rodinou, ženou a pěti dětmi u jednoho stolu.
„V sirotčinci?“ vykřikl polekaně.
„Ano, v sirotčinci,“ řekl jsem.
„Ale vždyť já bych z tebe vychoval taky slušného a poctivého člověka!“ odpověděl mi na to hrobník.
„Abych byl upřímný, zajídají se mi už tyto komfortní podmínky, v nichž nyní žiji.
Při představě, že bych v nich měl strávit všechno své dětství, se mi zvedá žaludek. Žijte blaze, nebudu na vás vzpomínat ve zlém, ale sirotci patří do sirotčince.
Teprve v sirotčinci se stává sirotek sirotkem. Teprve tam získává ono výsadní postavení, jež mu zaručuje ztráta rodičů. Kdybych zůstal zde, nikdy bych nebyl sirotkem, jak chápe sirotky svět, promarnil bych onu skvělou příležitost, kterou nyní mám. Odejdu proto od vás nyní do sirotčince, protože jedině pobyt tam mě dostatečně zocelí pro další můj život!“
Moje slova působila na hrobníka patřičným dojmem.
Pochopil, že musím z jeho rodiny odejít do sirotčince, chci-li se posunout dál, v očích jeho dětí zračila se závist, ovšemže v tomto případě zcela pochopitelná.
Já jsem byl sirotek, kdežto ony měly ještě oba rodiče.
„Kdy chceš od nás odejít?“ zeptal se mne hrobník rezignovaně.
„Zítra ráno, ještě za úsvitu,“ řekl jsem.
„Upeču ti buchty na cestu. Hned zamísím těsto,“ zvolala hrobníkova žena a pustila se do mísení.
„Jděte spát!“ řekl hrobník dětem, když bylo po večeři, takže jsme v kuchyni osaměli.
Nabídl mi doutník a sám si taky zapálil.
„Promiň, že jsem si tě vzal k sobě domů. Ztratil jsi u nás rok života,“ omlouval se mi, potahuje z doutníku.
„Jednal jste v dobré víře. Nebylo přece v tom nic zištného, vždyť všechen můj sirotčí důchod ukládal jste mi na zvláštní účet, vůbec jste na ty peníze nesáhl,“ uklidnil jsem ho.
„Chraň bůh, ještě abych na ně sáhl!
Za takových deset let už budeš mít pěkný kapitál, pokud nepřijde nějaké katastrofa,“ řekl hrobník.
„Vždy může přijít nějaká katastrofa,“ namítl jsem.
„To může. Mně se zdává o útoku nervovým plynem.
Nebo taky o bombardování, věřil bys?
Najednou je všude plno mrtvých a já je mám všechny pohřbít. Jenže se mi pořád láme násada, jako v tom snu, u lopaty, takže nakonec musím ten masový hrob vyhrabat rukama,“ řekl hrobník.
„Tyto sny se dají vysvětlit charakterem vašeho zaměstnání,“ řekl jsem.
„Ano, taky mne to napadlo,“ přikývl hrobník, dlouze potáhl z doutníku a pak těžce povzdechl, „nikdy si nepřestanu vyčítat, že mé děti nejsou sirotci, že jsem jim upřel to nejlepší vzdělání, totiž drsnou školu života.“
„To přece není vaše vina,“ utěšil jsem ho.
„A čí je to vina, když ne moje?“ zoufale se zeptal hrobník.
Ale to už náš rozhovor přerušila jeho žena.
„Udělám ti půlku buchet s tvarohem a půlku s mákem,“ řekla, jako by to byla, moje buchty, ta nejdůležitější věc na světě.
Pak už jsme se s hrobníkem bavili jen o samých nepodstatných věcech, o tom, jak pořád rostou ceny rakví a pohřbů vůbec a jak chtějí lidé na posledním rozloučení se svými blízkými ušetřit za každou cenu, třebaže reálné mzdy se bez přestání pořád zvyšují.
Šli jsme spát o půlnoci, abychom se pak brzy časně ráno srdečně rozloučili.
V poledne jsem klepal už na dveře sirotčince.
Otevřely se a v nich stála taková, na první pohled přísná paní.
„Co chceš, spratku?“ zeptala se mne.
„Jsem sirotek,“ řekl jsem.
„Ježíšmarjá, další fakan, kvůli kterému tady musím být za pár šupů osmnáct hodin denně, abych ho naučila, co je to kázeň a sebekázeň!“
Vidíš to?!“ řekla ta žena a strčila mi před nos bič.
„Jo, to je bič, kterým mě bude mlátit každý den, teto,“ přikývl jsem.
„Neříkej mi, teto!
Nesnáším, když mi takoví spratci jako ty, říkají teto!“ zaječela ta žena a přetáhla mě tím bičem.
Takových ran jsem v následujících letech dostal nepočítaně, nemluvě o dnech a týdnech strávených na samotce a o hladu a dalším, rafinovaném trýznění prováděném tak, aby úřední kontroly nic nepoznaly.
Sotva jsem mohl mít šťastnější a radostnější dětství!
Když jsem pak po létech sirotčinec opouštěl, byl jsem již hotovým člověkem, skutečnou osobností, jež se nezalekne žádné skutečné výzvy, protože moc dobře ví, co je to skutečný svět.
Já to říkám pořád, že sirotci patří do sirotčince.
„Proč?“ ptají se mě lidé.
„Protože tam je jim nejlíp, stejně jako vám doma v obýváku u televize,“ odpovídám jim.
