Jsou romantická odpoledne, kdy se člověk ocitne v kolotoči dějin, aniž by to nějak plánoval. Jsou to vskutku zvláštní okamžiky, vlastně docela pěkné
Toho dne přišel Olšer za Ladikem a říká mu: „Musíme zaútočit jadernými zbraněmi na NATO dřív, než ono zaútočí na nás a taky proto, abychom jadernou válkou zabránili očkování, kterým chce Gates snížit počet obyvatel zeměkoule, jak o tom teď mluvil čistou angličtinou.
Nevíš o nějakém bunkru, odkud by se dala řídit jaderná válka?“
Ladik mu na to odpověděl: „O jednom bunkru, odkud by se dala řídit jaderná válka, vím.“
Olšer s Ladikem se tak vydali do bunkru a po cestě Olšer Ladikovi vykládá: „Musíme pomocí jaderné války vysvětlit dětem, jaké svinstvo je NATO. A taky se tak zbavíme disidentů s Klusem, prostě se vypaří v epicentru. A taky Chianuská se vypaří, je to pučistka. Když rozpoutáme jadernou válku, tak nebude mít barevná revoluce v Bělorusku šanci, myslím, že je to dobrý nápad.“
Ale to už došli Olšer s Ladikem k bunkru.
„Tady to je!“ ukázal Ladik.
„Pěkný bunkr,“ pochválil bunkr Olšer a navrhl, „vlezme si dovnitř!“
Olšer s Ladikem vlezli dovnitř do bunkru, a když v něm byli, zaútočili na NATO, aby zastavili americkou rozpínavost.
Bylo velice příjemné a poetické, dá se říct romantické odpoledne, které Ladik s Olšerem strávili v samotném srdci jaderné války, oči i obličeje jim svítily, když zase vylezli ven a z NATO nezbylo nic než jen pár polámaných větviček.
Olšer ukázal na větvičky a ukázal: „To je všechno, co zbylo z fašistů! Nádhera, co?“
„Nádhera!“ přikývl Ladik a na tváři se mu rozlil úsměv a ten úsměv se zvětšoval a zvětšoval, až Ladika zcela pohltil tak, že po něm zůstala jen jeho čepička, kterou měl ten obrovský úsměv žertovně nasazenu na stranu...
