Byla-li zde položena otázka, za co se stydí Rusové, tak na ni odpovídám. Rusové se nemají za co stydět, a za Sputnik už vůbec ne
Z prázdninových zápisků veleváženého filosofa, prof. Alexandra Geljeviče D.-ina
Náš, to jest, ruský venkov, to je hotová studnice moudrosti. Nekonečná široširost stepí, nepolapitelnost březových hájů (o tajze ani nemluvě!), to vše má na moudrost našeho lidu evidentně blahodárné účinky.
A co teprve naše ruská zima prožitá hezky v chalupě u rozpálené pece!
Při mínus dvaceti je i ten největší hlupák moudrým člověkem, moudrým tak, až je to k neuvěření.
Tím vším nechci říct, že v Moskvě, v Nižním Novgorodu, nebo i konec konců v Pitěru nenatrefíte při troše štěstí aspoň jednou za den taky na moudrého člověka, při nejhorším, tedy aspoň v Moskvě, můžete zajít do Leninova mauzolea, nebo k nám, na Lomonosovu univerzitu.
Avšak na venkově o moudré lidi doslova zakopáváte na každém své kroku. Ať se podíváte, kam chcete, třeba i pod postel, i tam narazíte na moudrého člověka.
Já osobně jsem učinil takový závěr, že vůbec nejmoudřejší lidé jsou tam, v těch našich vesnicích a vískách, kde dosud nebyla vybudována obecní kanalizace a ani obecní vodovod, což je ovšem většina našich vesnic.
„Před zavedením elektřiny byli tady u nás lidé ještě mnohem moudřejší, protože se nedívali na televizi,“ řekl mi onehdá jeden moudrý člověk, dodávaje, „to proto, že elektřina nepochází od boha, ale od Ďábla!“
Tento postřeh byl tak typický ruský, že jsem se neudržel a nadšeně jsem zavýskl, uslyšev ho na vlastní uši.
Dokud budou lidé stát u obecních studní, dokud budou u nich nabírat vodu do věder a v nich ji odnášet domů, dotud nemám o moudrost našeho venkovského lidu žádné obavy, neboť sotva něco víc podporuje vzájemnou pospolitost, a právě v této pospolitosti tkví naše, nebojím se říct, ruská, vpravdě euroasijská síla.
Ježto moudrosti není nikdy dost, snažím se co nejvíce pobývat na našem venkově. V létě mi to jde trochu líp, v zimě trochu hůř, ale tak už to bývá.
I letos v létě uchýlil jsem na venkov, do jedné z těch našich vesnic, jejíž jméno, kdyby vám jej někdo řekl v Moskvě, Nižním Novgorodu, nebo koneckonců i v Pitěru, okamžitě zapomenete, třebaže je typicky ruské.
To si mnohem spíše budete pamatovat názvy všech stanic moskevského metra, což je ovšem pro vás, žijete-li v Moskvě a jednou za týden se vypravíte na návštěvu Losího ostrova, nadýchat se čerstvého vzduchu, (předloni loni na podzim tam umrzl jeden významný ruský vědec, skvělý matematik) pochopitelně důležitější.
Ale dejte mi teď pokoj s moskevským metrem, vlezte mi s ním na hrb!
Jsem na venkově a nemůžu si to vynachválit.
Vřele bych doporučoval každému západnímu člověku, který má pro Rusko jen slova pohrdání, ne-li rovnou opovržení, aspoň měsíc pobytu na takové naší vesnici. Garantuji vám, že by se z něj stal, neupil-li by se ovšem mezitím, fanatický rusofil, obdivující možná až nekriticky všechno ruské, včetně matrjošek a našeho prezidenta.
Kochám se moudrostí našeho lidu, bloumám po okolních lesích, hledím na oblohu, po které táhnou mraky, tu a tam vylovím z místní říčky nějakou rybu, většinou kardinální plotici, bělici či pražmu, nevynechám samosebou ani bohoslužbu v kostelíku nakloněném na stranu, vždyť pravoslaví, jeho zpívané mše, to je to, co nám může svět jen tiše závidět.
Dnes ráno jsem si však všiml, že jsou místní lidé rozrušeni, že mají obličeje červené trochu víc než jindy, jedním slovem, že se jich zmocnilo jakési vzrušení.
Ještě než jsem se stačil zeptat, usedaje ke snídani, co se děje, sama moje bytná, ruská takřka již bezzubá babka, bez přehánění naše bezzubá ruská madona, jež ve svém životě zažila a přetrpěla tolik, že sedm bolestí tamté druhé, skutečné madony, je proti tomu docela nic, madona držící u svých vyschlých prsů umučené Rusko, Krista národů, mi sama hlásí: „Medvěd v noci strhl starostovu jalovici. Byla to nejpěknější jalovice v celé vesnici. Příští týden už měla jít k býkovi.“
„To je nepříjemné. To je mi opravdu líto,“ poznamenám a beru do ruky jeden z blinů, jejichž mísu přede mnou babka postavila.
„Starosta už jel do (sousední vesnice) pro Trofima Trofimoviče,“ sděluje mi babka, Trofim Trofimovič je zdejší vyhlášený lovec medvědů.
A skutečně k polednímu přiváží starosta ve svém mercedesu Trofima Trofimoviče, drobného človíčka, snad ještě menšího než kulovnice, kterou má přehozenou přes rameno.
Trofim Trofimovič vzbudí pochopitelně moji zvědavost.
Pokud je náš venkovský lid moudrý, pak právě tito lovci jsou ze všech moudrých lidí nejmoudřejší, takřka až zenově nejmoudřejší.
Trofim Trofimovič je hned obklopen hloučkem venkovanů, kteří znalecky hodnotí jeho kulovnici. Je to vlastně docela obyčejná puška Mosin, vz. 91, kterou měli za občanské války ve své výzbroji jak bílí, tak rudí, kterou ve své ruce třímal i slavný ruský partyzán, a kterou nyní Trofim Trofimovič zastřelí medvěda, jenž strhl nejlepší jalovici.
Využiji samozřejmě příležitosti a požádám Trofima Trofimoviče, zda se mohu lovu medvěda, této tradiční ruské činnosti, zúčastnit s ním.
Trofim Trofimovič moji prosbu samozřejmě neodmítne a tak se před soumrakem spolu s ním vydávám na pastvinu, kde leží stržené dobytče, jsou to čtyři verstvy od vesnice.
Jdu a čekám, co mi Trofim Trofimovič řekne.
První verstvu ovšem Trofim Trofimovič mlčí.
Moudrý člověk, a obzvláště ten ruský, vždy ze začátku mlčí. To je, abych tak řekl, jeho spolehlivé poznávací znamení.
Sotva však ujdeme jednu verstvu, nadhodí si Trofim Trofimovič svoji pušku a řekne: „My, Rusové, se nemáme za co stydět. Ani před sebou, ani před světem.
My nechceme válku, proč bychom ji chtěli?
Ale západ, to je medvěd, a Ukrajina, to je stržená jalovice.“
Víc Trofim Trofimovič neřekne.
A přece jeho slova, slova prostého ruského člověka, lovce medvědů ozbrojeného puškou Mosin vz.91, vydají za všechny moje knihy a články!
Jdeme, mlčíme a přece moje srdce jásá.
„Dobře to Trofim Trofimovič řekl! My Rusové se nemáme za co stydět!“ opakuji si v duchu pořád dokola ta slova prostého ruského člověka.
Ale to už přicházíme ke stržené jalovici, medvěd ji opravdu zle zřídil. Oči dobytčete jsou skelné, ale ještě i teď je vidět, jak bylo mrtvé zvíře statné, i naprostý laik musí tušit, jak výborná dojnice by to byla, že by jistě dávala dobré tři tisíce mléka ročně!
„Byla to medvědice s mladými,“ řekne Trofim Trofimovič, když prozkoumá okolí zdechliny a už mlčky ukáže na křoví vzdálené asi šedesát sáhů.
Tam se schováme a budeme čekat medvěda.
Přikývnu a za chvíli jsem už uveleben ve křoví, zatímco Trofim Trofimovič odjišťuje svoji pušku.
Až bude po všem, poprosím ho, jestli by mi nedaroval houni jednoho z medvíďat. Dám si ji do své univerzitní pracovny a v přestávkách mezi přednáškami, či vždy, když dopíšu další kapitolu své nové knihy, nebo článek, (a tuším, že napíšu ještě hodně knih a hodně článků!), zabořím do medvědího kožíšku svou tvář.
Mému svědomí se to ovšem, to se ví, líbit nebude.
Už jej slyším, jak mi říká: „Co to je? Chováte se jak nějaký západní dekadent, milý Alexandře Geljeviči!“
Ale k čertu se svědomím, když jde o věc čistě osobní, takříkajíc soukormou!
V tom se ozve hromová rána.
Svítá.
Prosnil jsem celou noc.
„Je po ní!“ sděluje mi Trofim Trofimovič, který si balí cigaretu, „teď ještě medvíďata, budou někde na stromě. Houni staré si nechám, kůže z medvíďat je vaše.“
Je to ale pašák tento Trofim Trofimovič!
Nejenže dostal medvědici jedinou ranou, ale ještě mi sám nabídl kůži medvíďat!
Je-li všechen náš lid takový, pak se my Rusové, nemáme opravdu za co stydět!
