Vysvětleme si nejdříve základní pojmy, protože po propagandistické masáži všech mediálních zdrojů v tom může být trochu zmatek. Kontrarevoluce je, když se píšou kontrablogy, takže jsem vlastně taky kontrarevolucionář
„Dáváme civilizaci narkózu, jinak by sama sebe nesnesla, proto ji nesmíme budit. Pro nás je to daleko horší, protože my musíme zůstat střízliví pro vaše dobro.“
Stanislav Lem, Futorologický kongres
Zdálo, že je všechno, jak má být. Na terasu porubské Lidovky svítilo slunko, podchlazené pivo Ostravar bylo řídké jako Sputnik V. Rozhlédl jsem se z terasy na otevřená kadeřnictví, kterých bylo na jednom metru nejméně pět, na děti, kteří se vracely ze školy (nebo teprve do ní šly, to nešlo poznat), na hospody, kterých bylo na metr deset, a ve kterých seděli lidé na metr čtvereční dvacet.
Ale přece jen z této idyly cosi nápadně vybočovalo, bylo jako panzerfaust na oko, něco co do ní nepatřilo, něco, co ji činilo skrznaskrz falešnou.
Ladik se třásl jako osika, na které se oběsil Jidáš, a přece to nevypadalo na delirium!
„To je divné, celý se třeseš a jsi zelený jako greendeal. Nesnědl jsi něco zkaženého, ten krab, co jsi mi ho ukazoval v mobilu, nevypadal moc čerstvě. Nebo tak krabi normálně vypadají?“ zeptal jsem se nakonec Ladika, který se třásl už tak, že se mu z hlavy sesmekla i jeho čepička, ačkoliv ji měl k hlavě přilepenou kanagonem.
„Covid je podvod!“ zaúpěl Ladik a chytil se za hlavu, tak, že vypadal jako ten blázen, který namaloval takový ten obraz, jak se na něm nějaký maník drží za hlavu a křičí na celé kolo, jako kdyby místo toho nemohl raději namalovat nějaké slunečnice, nebo společně se koupající se transsexuály.
„Počkej, co to říkáš, Covid, že je podvod? Zbláznil ses nebo co?“ začínal jsem mít obavy, jestli to přece jen není delirium.
„Podvod,“ přikývl Ladik.
„Jak jsi na to, prosím tě, přišel?“ zeptal jsem se, abych zakryl trapné rozpaky, které se mě pochopitelně zmocnily, a abych je zakryl ještě víc, objednal jsem sobě i Ladikovi velké rumy, „tu máš, napij se. Do dna a do roka! To tě postaví na nohy, vyžene ti to chmury z hlavy. Ježíšovi to taky pomohlo, proč by to nepomohlo tobě?“
„Nejsem blázen,“ řekl Ladik, ale rum do sebe naštěstí vyklopil, „řeknu ti, jak to všechno je, teď už stejně na ničem nezáleží.“
„Ještě dva rumy, pane vrchní“ kývl jsem na majitele bar, takového nesympatického týpka s klausovským knírkem pod nosem, jenže Afghánce.
Ladik spláchl sucho v hrdle a pustil se do vysvětlování, které jsem poctivě zapsal slovo od slova: „Jak jistě víš, to není žádné tajemství, jsme ovládáni prostřednictvím psychofarmak, která rozstřikují do ovzduší letadla, proto taky pořád létám sem a tam, říká se tomu cestování. Každé letadlo je vlastně takový čmelák, v USA to teď zušebně rozstřikují v podobě umělého sněhu, který netaje. Dáš ho nad oheň, a on prostě netaje, počkej až začne sněžit v létě, když bude největší hic.“
„Počkej, ale teď žádná letadla přece nelétají,“ skočil jsem Ladikovi do řeči.
„Létají, ale rozstřikují taková svinstva, abys je prostě neviděl, abys měl halucinaci, že žádná letadla nevidíš,“ vysvětlil mi Ladik.
„Ale letiště jsou přece prázdná, sám jsi to viděl, v Mošnově není ani noha, natož Hitler, nebo Havel,“ zase jsem mu skočil do řeči.
„Vůbec není důležité, co vidíš, důležité je absolutně ničemu nevěřit. A letadla startují z tajných letišť, která jsou maskována jako základny NATO na Sibiři a v Povolží, jen kolem Kazaně je jich dobře deset,“ vysvětlil mi Ladik.
„Takže za tím stojí zase Američani?“ dovtípil jsem se.
„Právě, že ne!“ vzrušeně zašeptal Ladik a naklonil se ke mně blíž, „NATO a Američani jsou taky jen halucinace, stejně jako to, že na obloze nejsou žádná letadla.“
„To jsem z toho jelen, Američani jsou taky jen halucinace? Kdo tedy dělá všude ten bordel, když ne Američani?“ vůbec nic jsem nechápal.
„Tohle všechno je jen halucinace,“ mávl Ladik kolem sebe rukou a vypadalo to, že to myslí opravdu vážně, „zapomeň, na tradiční konspirace, svět ovládá úplně někdo jiný, žádní Židi.“
„Kdo, proboha?“ vytřeštil jsem na Ladika oči.
„Hned se dozvíš, jen co si odskočím,“ řekl Ladik a zvedl se.
„Nikam! Nikam nepůjdeš, dokud mi to neřekneš!“ chytil jsem Ladika prudce za ruku a pak dodal, „taky by ses nemusel vrátit. Nestalo by se to poprvé ani naposled, thrillery jsou toho plné. Musíš mi to říct, půjdeš se vychcat a unesou tě mimozemšťané, nebo ti někdo na hajzlu nasype do spoďárů novičok.
Řekni mi to a pak se jdi vychcat, musím to vědět.“
Ladik si bez odporu zase sedl.
„Kdo?“ řekl a pokračoval, „jak jistě víš, pracuji za byt a stravu v redakci Protiproudu. Nesl jsem tam dnes ráno nějaký článek. Přijdu tam a nikde nikdo, jen na Hájkově stole, víš má takový ametystový stůl, je nějaká tuba s prášky. Vezmu ji a ukáže se, že je to vitamin D. Tak jsem si nasypal hrst prášků a hodil je do sebe, víš kvůli imunitě.
Chvíli se nic nedělo, ale pak najednou všechno zmizelo a já stál po pás v nějaké odporné močůvce.
,Sežral jsi proberan, zatím co jsem seděl na hajzlu?‘ ozval se za mnou Hájkův hlas.
Otočím se a opravdu za sebou vidím Hájka, respektive Hájkův hologram, ale hologram stokrát vymakanější, aspoň, co se koz týče, než hologram Grety, jak taky stojí po pás v nějaké odporné močůvce.
,Zdravím tě, soudruhu! Neseš článek?“ podává mi Hájek ruku a dodává, ,neboj, vytíral jsem si řiť hajzl papírem, mám ještě poslední roli, nikdo už si nevytírá řiť hajzl papírem kromě mě.‘
„Co to má znamenat? Kde je redakce Protiproudu?“ zeptám se zmateně.
„Tady je redakce Protiproudu,“ uchichtne se Hájek a pokračuje, „buď rád, že jdeš proti proudu. Všude jinde jsou ty sračky až po krk. No, co na mě hledíš?
Sežral jsi prostě proberan, který ruší účinek všech halucinogenů, které nechám rozstřikovat do ovzduší. Evu s Vaškem jsem za to vyhnal z ráje, ale odkud mám vyhnat tebe, hehe?
Říkáš, že je to spiknutí. Snad, nebo určitě je to spiknutí?
A jak bys to chtěl dělat jinak?
Na Zemi žije dvacet miliard lidí, planeta je totálně zdevastovaná, zralá na odpis. Ale když už člověk jednou je, tak musí koukat, aby byl, no ne, řekni sám.
A ty bys chtěl být po krk ve sračkách?
Nechtěl, že jo. Tak rozstřikuji do ovzduší halucinogeny. Ne kvůli sobě, ale kvůli lidem.
Plačící pojďte ke mně!
Víš, čím se těch dvacet miliard lidí, z toho tři čtvrtě muslimů, musí živit?
Recyklovanými hovny! To jsou všechna ta žrádla, která do sebe rveš. Kdybys je ve skutečnosti viděl, tak se z toho posereš. A teď se nám ještě ke všemu zastavil Golfský proud. Jo, je to tak, kámo. Máme dobu ledovou.
Co na mě tak čumíš, žádné oteplování už dávno neexistuje!
Lidi teď chcípají na zápaly plic, protože je jim samozřejmě v těch jejich roztrhaných hadrech zima jako fašistům u Staligrandu, uznávám, že jsem je tam nemusel posílat, do takové svinské zimy.
Tak jsem si musel vymyslet Covid. Aby to nebylo nápadné, že v tom vašem báječném světě, kde je nesmrtelnost už na dosah, tolik lidí najednou umírá zničehonic. To by bylo podezřelé a třeba by se v tom někdo začal šťourat a třeba bys to byl zrovna ty, takový šťoura, však se znáš. Tak se to může všechno hodit na Covid a nikdo se tomu nediví, že lidí kapou po desítkách, ne-li po stovkách.
Na tu máš, soudruhu, hoď to do sebe a zase bude všechno v cajku. Ani nevíš, jak ti ty tvoje halucinace závidím, já musím kvůli tvému dobru zůstat střízlivý. I když tady u nás, v Protiproudu, je to ještě dobré, tady máme ještě na hajzlu papír, tady si ještě můžeme připadat jako lidé, ne jako opice. Ale kdybys viděl, jak to vypadá venku, za okny, tak by ses z toho zbláznil.
No tak, spolkni to, neboj, není to Sputnik. Je to pro tvoje dobro, lidé žijí hůř než prasata, věř mi, to není nic pro inteligentní lidi, jak jsi ty, válet se ve vlastních výkalech a vědět, že nejsi v Karibiku.‘
Hájek mi podával hrst nějakých stříbrných pilulek. Pozřel jsem je a byl zase zpátky tady v Karibiku, v baru don Pepé.“
Ladik domluvil (chudák, vůbec netušil, že není v Karibiku, v baru Don Pepé, ale v Porubě, v Lidovce) a já se na něho podíval: „Chceš říct, že ten rum, co tady do sebe kopeme, je ve skutečnosti ta nejodpornější samohonka destilovaná z lidských hoven, kterou nám nějací maníci z BLM nalévají do koryta v nějakém prasečáku?“
„Říkal to Hájek,“ pokrčil Ladik rameny.
„Takže on to všechno řidí, všechny ty přísně tajné plány světovládců na ovládnutí světa a Ruska jsou z jeho hlavy, a Covid ostatně taky?“ řekl jsem.
„Co je na tom špatného? Má vlastně pravdu. Já byl v těch sračkách jen po pás a stačilo mi to. Všude jinde jsou prý lidi v těch sračkách až po krk. Řekni sám, chtěl bys být po krk ve sračkách, žít hůř než prasata?“ zeptal se mě Ladik.
„No nechtěl,“ přiznal jsem se.
„Tak vidíš, buďme nakonec rádi, že je Covid podvod,“ řekl Ladik a šel se konečně vychcat.
Už jsou to dvě hodiny, nebo možná i víc, co odešel na hajzl, který je hned za rohem, a pořád se nevrací. Upíjím dobrou brazilskou kávu, je skoro sedm hodin ráno, což je čas na jeden doutník a velkou stranu.
