Mám plné pochopení pro všechny voliče pana prezidenta, kteří se jen těžce vyrovnávají s tím, že se jim pan prezident upil ještě před koncem volebního období. Upřímnou soustrast! Ale nezoufejte, Babiš na Hradě vám vše vynahradí
Je nad Slunce jasné, že pan prezident těší se nejlepšímu zdraví. Nikdo o tom nepochybuje, neboť jsme o tom ujišťováni ústy nejpovolanějšími, ústy, jež náležejí těm, kdož mají k panu prezidentovi nejblíž, kdož kolem něj vytvořili pevný kruh bezpečí, vlastními těly bránice hyenám v tom, aby hodovaly na mršině pana prezidenta.
Ale jakápak mršina, když pan prezident nabírá již několik týdnů sílu?
Tento fakt, tato skutečnost jen potvrzuje to, co všichni víme, že pan prezident je naprosto zdráv. Nemocnému člověku žádných sil netřeba, kdežto zdravý člověk potřebuje sil habaděj, zvláště je-li prezidentem!
Pan prezident nabírá síly, a to nám dává nejen jistotu, ale i pevnou víru, že je zcela zdráv a schopen být nejen hlavou našeho státu, ale i vůdcem našeho národa, doslova jeho výkladní skříní, neboť jako pan prezident překypuje zdravím, musí překypovat zdravím i náš národ, který tak skvěle prezentuje navenek i dovnitř.
Objeví-li se ovšem někde pochybnosti o prezidentově zdraví, jsou ihned umlčeny a odstraněny, neboť něco takového je krajně neetického. A jestli jsou naši lidé na něco skutečně hákliví, pak je to neetické jednání. Nejsou u nás nijak vzácné případy, kdy ti, kteří se zachovali neeticky, jsou obratem utlučeni spravedlivě rozhořčenými lidmi, protože pro neetické chování není opravdu tím, co by nás přivádělo do bezmezného nadšení.
Je ovšem pravdou, kterou nutno přiznat, že otázka zdraví pana prezidenta přece jen rozděluje náš národ.
Širokou veřejností otřásl nedávno případ, kdy se nedávno pobili takřka do krve kvůli prezidentově zdraví dva výrostci, doslova mlíčňáci, podle videa jim nemohlo být sotva víc jak dvacet šest let a tedy měli, dle všeho, ještě nárok na dětské přídavky.
„Pan prezident je zdravý jako ředkev!“ tvrdil jeden z těchto mlíčňáků rovnou do kamery.
„Lžeš! Pan prezident je zdravý jako řípa!“ oponoval druhý z mlíčňáků taky rovnou do kamery.
„Seš žumpa! Pan prezident je zdravý jako ředkev!“ nedal si vzít svoji pravdu prvý z mlíčňáků.
„Jako řípa!“ vykřikl druhý z mlíčňáků a významně dodal, „mala mens, malus animus!“
To ovšem neměl dělat.
„Já ti dám zlou mysl!“ vykřikl první mlíčňák a pustil se do svého vrstevníka, který tvrdil, že prezident je zdravý nikoliv jako řípa, ale jako ředkev.
Rvačka mezi dvěma mlíčňáky se brzy rozšířila do širokého okolí a byla ukončena až po několika hodinách příjezdem policejních pořádkových jednotek v síle několika tisíc mužů, které opět oba rozhádané tábory pomocí zvukových děl usmířily natolik, že názoroví protivníci byli ochotni uznat, že pan prezident je zdravý i jako řípa, i jako ředkev.
Všichni samozřejmě chápeme, že tento incident byl zcela ojedinělý a nijak nevypovídá o skutečně jednotě, kterou se náš národ může pochlubit. Ostatně ani nemůžeme být nejednotní, protože všichni máme na zřeteli poslední slova, kterými se náš pan prezident prezentoval ještě před tím, než se pohroužil do nabírání sil a do, s tím i zcela logicky spojeného, mlčení.
„Dám ti, Andreji, dva pokusy!“ opakuje si nyní každý tato poslední prezidentova slova, ochraňuje je jako nejcennější drahokamy, upíná k nim veškeré své naděje.
Vždyť je možné, že pan prezident, jsa zdráv jako ředkev i jako řípa, už nikdy nepromluví, a tak to budou právě tato slova, jež nám odkázal jako to nejcennější, co nám mohl dát, že právě tato dvě slova budou nám navždy pana prezidenta zhmotňovat natolik, že se již nebudeme nijak dožadovat toho, aby nám byl ukázán tak, jako byli kdysi prezidenti ukazování lidu, který je zvolil, aby ten uvěřil, že skutečně existují.
„Dám ti, Andreji, dva pokusy!“ to nám stačí ke štěstí, k tomu, abychom dobře věděli, že něco je nad námi, a to něco, že je pan prezident, který nad námi bdí na ARO, když my spíme, který nad námi bdí, když spí i on sám, spí, jako by se neměl již nikdy probudit, jak se to tak často stává těm, kteří jsou zdraví i jako ředkev i jako řípa.
Aa čím víc pan prezident spí, tím víc nad námi bdí a tím víc ho i my milujeme, takže nejlepší by bylo, kdyby se již nikdy neprobudil a tak navěky vešel do našich srdcí jako náš ochranitel před vším zlým, co by nás mohlo svést ze správné cesty, kterou nám on sám prošlapal svými obřími chodidly, co by nás mohlo svést do žumpy, bezedné zrovna tak, jako je bezedná láska pana prezidenta k nám, uraženým a poníženým globálními elitami...
