Když se ti tady nelíbí, tak se seber a táhni! Jsme svobodný národ a máme svaté právo tě z naší země vyrazit
Nemohu si ani v nejmenším stěžovat na ohleduplnost a tolerantnost svých spoluobčanů. Ba právě naopak, jsem jim v tomto ohledu nesmírně, snad se dá říct i absolutně, zavázán. Ano, nepřeženu nikterak, když řeknu, že mí spoluobčané nezaslouží si v tomto směru nic než jen moji naprostou úctu.
Mohl bych svým spoluobčanům, kdyby na to přišlo, mnohé vytýkat, avšak nemohu jim ani trochu vytýkat, že by nebyli ke mně ohleduplní, že by jejich chování ke mně postrádalo jakoukoliv toleranci.
Ano, co se týče toho, jsou všichni mí spoluobčané světci a světicemi, a já je i takto vnímám, já je takto chápu, ano jsou učinění světci a učiněné světice, o tom nemůže být nejmenších pochyb.
Mohli by mne totiž pronásledovat, mohli by mne štvát z místa na místo, mohli by mne odsuzovat a taky odsoudit, a když už odsoudit, tak už taky i potrestat, mohli by mne častovat těmi nejvulgárnějšími nadávkami, ba dokonce mohli by mne nenávidět. Ano to všechno by mohli plným právem a přesto v jejich chování a v citech marně bych hledal byť jen nejmenší známku toho.
A přitom, kdyby mne upálili, nebo aspoň oběsili, a když ne oběsili, třeba jen ukamenovali, ale ne velkými kameny, spíše takovými malými, dokonale oblými oblázky, nebo kdyby mne jen někde v opuštěném lomu podřezali pro moji jinakost, nemohl bych je za to proklít, ani bych se nemohl hrát na mučedníka, neboť byli by v právu.
Jsem totiž v čemsi jiný než mí spoluobčané. Na první pohled neliším se od nich takřka ničím, abych byl odlišný v té nejdůležitější a nejpodstatnější věci, totiž v lásce k zemi, ve které oni i já žijeme, která nás zrodila, která je naší kolébkou a která bude jednou, až nadejde čas, nejspíše i naším dočasným hrobem.
Ano, zatímco mí spoluobčané tuto vlast mají rádi, zatímco tuto zemi milují až za hrob, já tuto zemi, jež mne zrodila, a s jejíž prstí bude jednou smíšen prach, ve který se obrátím, zemi našich předků a, dá-li bůh, i zemi našich potomků, nemám rád ani trochu, necítím k ní nic, anebo jen špatně skrývaný (jsem mizerný herec) odpor.
Ale nikdo z mých spoluobčanů mi to nevyčítá, nikdo se na mne ani trochu křivě nepodívá.
Když s nimi rozprávím, ohleduplně se ani náznakem nezmiňují o své lásce k této zemi, aby se nedotkli mého citlivého místa, ochotně mluví o všem možném, ba i o věcech toho neintimnějšího rázu, jen aby nepřišla řeč na to, co mne tak dráždí a dovádí k nepříčetnosti.
Řekněte sami, není to od nich nanejvýš ohleduplné?
Není člověk, jenž má takovéto tolerantní a ohleduplné spoluobčany, člověkem vyvoleným?
A když přece jen nějakou neblahou náhodou (nikdy v tom není zřejmý úmysl) na to řeč přijde, nepřou se se mnou, nedokazují mi za žádnou cenu, že se mýlím. Plně respektují to, že naši zemi nemám rád, nesnaží se mne předělat, nenutí mne nijak, abych si naši zemi zamiloval tak, jako si ji zamilovali oni, nestigmatizují mne žádnými nálepkami.
„Máte svaté právo naši zemi nemilovat, byť k tomu nemáte žádné zřejmé důvody,“ je jejich nejdůraznější výtka, které se mi dostává jen ve velmi ojedinělých případech, buďto od lidí velmi mladých, a tedy příliš vášnivých, nebo naopak, od lidí již nad hrobem, kterým jejich stářím hypertrofovaná moudrost ani nedovolí mluvit jinak.
Nebyl jsem však vždy takto jiný, takto zásadně odlišný od svých tolerantních spoluobčanů.
Byly časy, kdy se zdálo, že jsem stejný jako ostatní, že i já miluji naši zemi láskou bezmeznou a bezvýhradnou, nebo jsem se aspoň neprojevoval tak, že by se o mém skutečném smýšlení a o mé lásce k naší zemi dal soudit pravý opak.
K prozrazení mých skutečných myšlenek a citů k vlasti došlo na jednom čajovém dýchánku, kam jsem byl pozván pro svoji schopnost vypít velmi velké množství velmi horkého čaje, aniž bych se u toho zakuckal.
Dýchánek byl asi ve své polovině, když hostitelka, žena půvabná takřka archetypálně, zaklepala lžičkou o šálek.
Všechen šum utichl, všichni pohlédli na hostitelku, já taky.
„Chci vám, milí přátelé, něco říct,“ pravila hostitelka a usmála se tak půvabně, že mnoho z přítomných mužů, ne-li všichni, na ten úsměv nezapomenou do nejdelší smrti, „ano, chci vám říct, že mám ráda naši zemi, protože je to ta nejlepší země na celém světě.“
Po těch slovech nastalo ticho.
Ale nebylo to ticho trapných rozpaků, v nichž každý uhýbá pohledem, v němž se každý chce stát přinejmenším neviditelným.
Toto ticho bylo tím nejvroucnějším vyznáním lásky k naší zemi, bylo, takříkajíc, společným manifestem nerozborné sounáležitosti přítomných a naší země.
Tak to cítili všichni a proto mlčeli, aby se tímto mlčením mohli se vyznat z lásky k naší zemi. Já jsem však cítil, že se po slovech hostitelky cosi ve mně nevratně pohnulo, že se ve mně právě cosi vylíhlo a dere se nezadržitelně ke slovu, které bylo na počátku.
Stejně jako hostitelka zaklepal jsem lžičkou na šálek a stejně jako předtím obrátily se ke mně zraky všech.
„Já vám chci taky něco říct,“ řekl jsem a taky se usmál, ale nanejvýš křivě, protože právě docházelo k odhalení mého skutečného charakteru, „ano, chci vám říct, že naši zemi nemám vůbec rád.“
Nastalo opět ticho, ale tentokrát již nanejvýše trapné. Všichni se chtěli stát neviditelnými, kdežto já jsem se dál křivě usmíval.
Ticho přerušila až hostitelka.
„Tak vy nemáte rád naši zemi?“ zeptala se mne, ale vůbec ne vyčítavě, spíš mateřsky.
„Ne, nemám ji rád,“ řekl jsem, ale vůbec ne vzdorovitě, spíše bolestně, „nemám ji rád a nikdy ji nebudu mít rád. Hnusí se mi veškerá posvátnost čehokoliv, a nejvíce pak posvátnost citů. Tam kde je posvátnost čehokoliv, tam je i otroctví tuposti, jež ubíjí ducha!
Nemám rád naši zemi. Kdyby se jí zmocnili vetřelci, kdyby ji ovládli a vyplenili barbaři, jež by pokáceli všechny naše modly, a místo nich si postavili modly svoje, neuronil bych jedinou slzu. Ba, ještě bych to těmto uchvatitelům přál, aby se jím naše země stala vlastí, aby je ujařmila. Jako ujařmila nás, přál bych jim to, protože by to pro ně ten nejspravedlivější trest.“
„Bože, co je to za blba?“ vyklouzlo komusi z přítomných, když dozněla má slova.
„Nesuďte, abychom nebyli souzeni!“ umlčela však tento hlas rázně hostitelka a, obrátivší se ke mně, řekla, „ano, láska je otroctví. Ale mám-li být něčím zotročena, tak jedině láskou. A kdo ví, možná je tím největším otroctvím svoboda, protože kdo ji skutečně poznal, netouží už po ničem jiném.“
„Přesně tak!“ ozval se ten hlas, který mne předtím prohlásil za blba.
Ale hostitelka pokračovala dál: „Nemohu vás odsuzovat za to, že necítíte lásku k naší zemi. Ani nemám právo považovat vás za nešťastného člověka, třebaže jste šťastný jen tehdy, když nemilujete. Naopak, musím si vás vážit, protože jste velmi vzácný člověk.
Tak vzácný, že kdybyste byl, dejme tomu, Židem, jistě by nikdo na celém světě nenáviděl Stát Izrael více než vy, právě pro posvátnost půdy, na které se nalézá.
Takových lidí jako vy, není mnoho. Snad jste i jediným v celé naší zemi a já se budu stydět za každého, kdo vám proto byť jen zlomí ruku či vyrazí všechny zuby.“
Po těchto slovech přistoupila ke mně a něžně mne políbila...
Ne, nemohu si stěžovat na své spoluobčany.
Chovají se ke mně nanejvýš ohleduplně, i když vědí, že jsem jiný než oni. Snad se mi i zdá, že tu a tam zachytím v jejich pohledu záblesk úcty, ke které se ještě bojí přiznat, kterou se zatím bojí vyslovit nahlas, ale i ten čas jistě přijde, kdy se mi budou stavět sochy, kdy se po mně budou po mně pojmenovávat ulice právě proto, že jsem v našem národě zjevem tak ojedinělým, naprosto vzácným.
