Jak symbolické! Přesně 79 let poté, co byl spáchán atentát na Heydricha, vyhráli naši hokejisté nad Švédy, i když už prohrávali 2:0!!!
Sedíme s Ladikem před hornickou knajpou. Vypití chlapi žíznivě nasávají pivo, a aby jim nezasedalo, prokládají to velkými borovičkami. Studený vítr čechrá pivní pěnu, ale o Ladika, jeho zdraví se nebojím. Má na hlavě čepičku, kterou jen tak žádný vítr neprofoukne. Připadám si jako v Osudovém setkání 1913, kultovním Ladikově románu, jen nesedím ve vídeňské kavárně s Hitlerem, Stalinem, Leninem a Masarykem, ale s Ladikem v ostravské knajpě, což je mnohem víc.
Ladik podá cigáro, které vypadne Jarkovi, který už se odebral do svého každodenního alkoholického ráje a začne recitovat: „Jestliže důsledek je příčinou a volnost cídí mříže pastí, je rodná země možná otčinou, však není vlastí, není vlastí!“
„Pěkné, moc pěkné,“ pochválím ho a dodám, „kdo by to byl býval řekl, že Lenin byl financovaný americkým kapitálem, jak píšeš v Osudném setkání, a nebýt Stalina, bylo by přírodní bohatství Ruska už dávno vydrancováno.“
„Nás nezkrotí,“ přikývne Ladik a vážně pokračuje, „byl desátý červen 1945, a my byli mistři světa. Smerš už dávno posbírala všechny západní agenty a odvlekla je do gulagu a v Lidicích se konala tryzna. Všichni proklínali parašutisty, kteří spáchali atentát na Heydricha a sám jeho strůjce, dr. Beneš, který udělal Západu idiota, o něm zarputile mlčel, protože pochopil svoji osudovou chybu, když dal k němu příkaz.
Západ potřeboval zlikvidovat český národ, a proto nechal zabít Heydricha, aby Němci měli záminku vyvraždit dosud poslušné a svědomitě pracující Čechy.
Naštěstí Beneš svoji chybu částečně napravil, napřed tím že podepsal spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem a pak tím, že přijal v únoru demisi pseudemokratických ministrů a nechal vyhodit Masaryka z okna, a tak dal jasně najevo, že všichni, kdo nejsou s námi, budou proti nám.
V červnu 1945 jsme byli mistři světa a rok na to bylo spravedlnosti učiněno za dost, komunisté navzdory propagandě v České televizi vyhráli volby a František Moravec, hlavní organizátor atentátu na Heydricha a západní agent si mohl pomalu začít balit kufry a s ním i všichni ostatní příslušníci západního odboje, jehož skutečným cílem nebyl boj proti Němcům, ale likvidace všech, kteří měli jiné názory než oni.
Žádný západní odboj ve skutečnosti neexistoval, Prahu osvobodil maršál Koněv, proto nebyl důvod atentát na Heydricha oslavovat nebo jen připomínat.
Ostatně byla to jen provokace vůči Rusku, protože Heydrich prošel v třicátých letech kursem NKVD zaměřeným na likvidaci kosmopolitů, konec konců ten atentát byl stejně jen zfušovaný teror. A jak jsme byli v roce 1945 mistři světa, tak i teď vedeme o jeden gól deset sekund před koncem a k tomu, abychom zvítězili, stačí už jen jedno, dát gól do prázdné soupeřovy branky, to znamená, nechat se naočkovat Sputnikem a neklást tomu žádný odpor, stejně jako v roce 1945, nehlásit se k žádnému atentátu na Heydricha.“
Ladik domluvil a mezi mraky vysvitlo na chvilku sluníčko. Jak málo stačí člověku ke štěstí v tomto mrazivém jaru, jen pár sekund slunečního svitu!
Povzbuzen slunečními paprsky a tím, co mi Ladik právě, řekl, jsem nadšeně zvolal: „Není radno podceňovat národ, plný duševně chorých diletantů, kteří zvěstují pravdu pečlivě nastudovanou na internetu!“
A sotva jsem to řekl, Jarek se definitivně vyvrátil na zem i s cigaretou, měl recht, co je do chlapa, který nechodí do hospody, nebo nespáchá atentát na Heydricha?
Nic!
