Nedávno se jistý bloger v diskuzi pod mým článkem rozohnil, že on historii nefalšuje, ale jen se plete v historických faktech. To já jsem upřimnější a otevřeně se k falšování historie přiznávám
Vzpomínám si, že to bylo na konci léta 1937. Seděli jsme na terase vily admirála Canarise, v korunách stromů, tuším, že lip, zpívali vyhlášení berlínští kosi, hostitel nám uvařil výbornou brazilskou kávu.
„Jak je tady pěkně!
Skoro tak pěkně jako na vesnici nedaleko Dikanky,“ rozplýval jsem nad krásou letního berlínského podvečera, zeptav se admirála, „a co válka se Sovětským svazem?
Je přece nevyhnutelná, i když je teď Stalin německým spojencem, ale kam jinam rozšířit životní prostor než do Ruska?
Do Iránu?
To je přece jen trochu z ruky.
Nebo do Palestiny?
Tam chtějí přece zase Židé, ba ne válka s bolševickým Ruskem je na spadnutí.
Co o tom víte, pane admirále?
Něco o tom musíte přece vědět.“
Admirál Canaris nezapíral.
„Nu, něco o tom vím,“ řekl s úsměvem a pokračoval, „teď se nám například podařilo zlikvidovat skoro celý velitelský sbor Rudé armády bez jediného výstřelu.“
„Bez jediného výstřelu? Skoro celý velitelský sbor? Není možná!“ vykřikl jsem ohromen admirálovými slovy.
„Tedy bez jediného našeho výstřelu, protože Stalin si své velitele zlikvidoval sám, popravili je střelou do týlu,“ vysvětlil mi admirál Canaris.
„Jak jste to, probůh, dokázali, že si Stalin sám zlikvidoval svoje velitele?“ byl jsem doslova u vytržení.
„Jednoduše.
Vzpomínáte si například na maršála Tuchačevského?“ zeptal se admirál Canaris.
„Jak by ne!
Skvělý voják i člověk.
A jak vám hrál na housle!
Hotový Paganini s maršálskými výložkami, jeho zásluhy na budování Wehrmachtu jsou nezpochybnitelné, ještě že ho sem Stalin poslal. Nechtěl být vést proti němu úder, i kdybych měl k dispozici deset divizí a on jen jednu,“ nešetřil jsem chválou na adresu popraveného maršála Tuchačevského.
„A vidíte, stačilo jen na něj poslat anonymní udání, že se v generální štábu Wehrmachtu pochvalně vyjádřil o Trockém v tom smyslu, že Trockij má větší vojenský talent než Stalin, a je po něm. Popravili ho. Maršála. Skvělého stratéga i taktika,“ řekl mi admirál Canaris.
„Saprlote, to je geniální!“ výskl jsem nadšením, ale pak se se opět zeptal, „to je ovšem jen jeden maršál. Ale co ti ostatní velitelé?“
„Ostatní velitelé?
Pak už to šlo docela samo, popravovali je jak na běžícím pásu, Rudá armáda je bez velení, její reforma a modernizace je skoro zastavena.
Vůbec nic nás nestálo, ne jako když jsme poslali do Ruska Lenina a financovali jeho bolševickou revoluci. Ale to vy přece víte, u vás se přece historie nefalšuje,“ řekl admirál Canaris.
„Nu, díky bohu, nefalšuje, proto to vím,“ přikývl jsem.
„Dáte si ještě kávu?“ zeptal se mne admirál Canaris.
„Děkuji, ale už nedám. Víte, abych v noci spal. Kdybych byl v Moskvě, tak bych se asi bál usnout, i kdybych byl třeba Jiří Dimitrov, ale tady, v tak krásném městě je radost spát,“ odmítl jsem kávu.
„Ano, tady je radost v noci spát,“ přikývl admirál Canaris, zatímco nádherný kosí zpěv pomalu utichal, až utichl docela.
