Co je to ale poctivost? A co je to nepoctivost? Já se třeba snažím jednat poctivě, a přitom je docela možné, že jsem ten největší nepoctivec pod Sluncem
Nesu bandasku plnou denaturovaného lihu, abych ho vylil do kanálu. Není řádně zdaněn a já nechci mít žádné opletačky, nechci, aby mne vedli s pouty na rukou, aby mi slušní lidé nadávali do daňových podvodníků, házeli na mne kameny, či jinak mi, ovšemže právem, ubližovali.
Konečně vidím vhodný kanál. Jdu k němu a odšroubuji víko od bandasky.
Celou noc jsem kvůli tomu nespal, co kdyby mě někdo udal?
Běhá teď po světě spousta udavačů, kteří nemají nic jiného na práci.
Skláním se nad kanál a vylévám do něho celou bandasku. Pak bandasku ještě důkladně vypláchnou vodou, kterou jsem si schválně kvůli tomu vzal v placatici, a taky ji vyliji do kanálu.
Náramně se mi uleví, lidé zákona mne nemohou už obvinit z nepravosti, mohou se mne teď klidně zeptat, co mám v té bandasce, klidně mohou mi nařídit, abych jim to ukázal.
„Nic v ní není, co by v ni bylo?“ mohu jim zase já odpovědět, ba co víc, mohu se klidně rozesmát, „snad jste se nemyslili, že v ní mám nezdaněný denaturovaný líh, haha!“
„Je cítit lihem!
Přiznejte se, že v ní byl nezdaněný líh!“ mohou na mě lidé zákona uhodit.
Ale marně, nemají v ruce nic konkrétního, žádný důkaz, to všechno mohu označit jen za jejich dohady, i kdyby mě vzali do vazby, museli by mě nakonec z ní pustit.
To pomyšlení mě rozradostní, tak málo stačí, aby bylo líp, aby lehčeji na duši, nedostávat se do konfliktu se zákonem.
Jdu a u každého kanálu někdo stojí a vylévá do něj nezdaněný líh.
„Zatracený líh!
Člověk, aby se kvůli němu dostal ještě do maléru!“ klejí lidé.
„Tuhle jsem našel ve sklepě barel lihu a jako na potvoru není zdaněný. Tak ho vylévám, za to mi to nestojí,“ sděluje mi jakýsi muž, který naklání nad kanálem padesáti litrový barel s nezdaněným lihem, a v jeho tváři není ani stopa po nějaké lítosti.
Za sebe mohu říct, že ne všichni lidé jsou od přírody nepoctiví, že šidí a okrádají stát, že se nezákonně obohacují. Moje zkušenost mi velí, abych tvrdil pravý opak. Drtivá většina lidí je poctivých a nikdy by se nezákonně neobohatila, i kdyby k tomu měla sebevětší příležitost, a i kdyby měla zaručenu naprostou beztrestnost.
Mohu to ukázat na svém vlastním příkladě. Nepochybuji ani trochu o tom, že i ostatní lidé jsou jako já. Vím, že nezákonně získané bohatství by mi nikdy nepřineslo štěstí. Ani sekundu jsem nepřemýšlel o tom, že bych snad nezdaněný líh nevylil do kanálu, ani ve snu by mne nenapadlo, že bych se měl zachovat jinak.
A jsem-li takový já, proč by takoví neměli být i ostatní lidé?
Proč by neměli být ctností a poctiví, když je libovolná ctnost a poctivost dělá lepšími?
Nepoctiví lidé škodí především sami sobě, a nikomu jinému. V tom spočívá vyšší, metafyzická spravedlnost, že okrádají především sami sebe, okrádají se o to, oč jsou poctiví a ctnostní lidé, již dodržují zákony, již se zákonům nijak neprotiví, lepší než oni. Největší odměnou za moji poctivost je právě tato poctivost sama.
„Jsem poctivý a kdo je víc?“ mohu si kdykoliv říct, aniž by to znělo pyšně.
Pýcha je svinstvo, ale toto pýcha není, když jsem poctivý, a proto si uvědomuji, že nikdo nemůže být lepší víc než já, nejedná-li v souladu se zákony.
Ale tam už vidím svůj domov, už brzy v něm budu.
Přijdu, sednu si za stůl, žena přede mne důležitě položí pecen chleba a nůž.
„Vylil jsi to nezdaněné svinstvo všechno?
Ani kapka nezůstala?“ zeptá se mne.
Já si ukrojím skývu chleba a ještě než se do ní zakousnu, řeknu: „To se ví, že jsem to všechno vylil. Nejsem blázen.“
„Chválabohu!“ oddechne si žena a vrátí se ke své ruční práci, zašívá mi ponožky, už třetí den, taky to nemá se mnou lehké chudera, co odešly děti do světa, poslali jsme je do učení, ponožky na mě jen hoří, ale nebyl jsem vždy takový, dřív mi stačily třeba i jen tři páry ponožek na rok, z uměliny.
