Když nejmenoval Zeman profesory, bylo to taky ubohé. Patří Ovčáčkovy hysterické výlevy na Sobotkovu adresu kvůli nejmenování Hudebníka do jakési komise k funkci prezidentova tiskového mluvčího? A patří vůbec na Hrad i Zeman?
Když byl mladistvý Jirka Poštěváček vyloučen z arcibiskupského gymnázia, stalo se tak pro samohanu. Poprvé byl při samohaně načapán v hodině náboženství.
„Kolikrát je zmíněn ve třetí kapitole Lukášova evangelia Duch svatý?“ zeptala se dobrácká katechetka třídy, bylo to hned na začátku vyučování (byl to samozřejmě chyták).
„Sím, sím, já to vím!“ hlásili se všichni kromě Jirky Poštěváčka, který se v lavici podivně vrtěl.
„Jirko, řekni nám, kolikrát je zmíněn ve třetí kapitole Lukášova evangelia Duch svatý?“ vyzvala ho katechetka.
Jirka Poštěváček nevěděl, která bije, zmateně se rozhlížel kolem sebe, bylo zřejmé, že je duchem (ovšem nikoliv nejspíše svatým) nepřítomen, nevnímal napovídání spolužáků: „Ani jednou!“
„No tak, Jirko, snad mi nechceš říct, že to nevíš. A stoupni, když jsi tázán! Nerozumíš, co ti říkám?“ nařídila katechetka Jirkovi Poštěváčkovi.
Jirka Poštěváček si stoupl a jeho samohana vyšla najevo v celé své kráse.
„Panebože!“ vykřikl katechetka a, nestačiv se ani pokřižovat, omdlela.
Tak se Jirka Poštěváček ocitl v ředitelně.
„Jirko, jste ještě mladý, máte teprve celý věčný život před sebou,“ domlouval mu otcovsky ředitel gymnázia, drže ho kolem ramen, „to, co jste dělal v hodině náboženství je neslučitelné nejen se školním řádem, ale i s všeobecným mravním řádem. Ano, to, co jste dnes dělal v hodině náboženství je i v příkrém rozporu s kategorickým imperativem, za něco takového se jde rovnou bez pardonu do pekla.
Ale nikdo vás tady nechce zatracovat pro jedno zakolísání na vaší životní cestě. Ďábel nikdy nespí a i mužové mnohem zkušenější a moudřejší, než jste vy nyní, mohou Ďáblovu našeptávání podlehnout. Ba dokonce mohou mu podlehnout, aniž by ani v nejmenším tušili, že mu podlehli.
Kolik, například, jinak moudrých lidí věří, navzdory zjevené Pravdě, že existuje reinkarnace?
Proti tomu je to, čeho jste se dnes dopustil na hodině náboženství, vlastně nic.
Ale přejít mlčením to nejde.
Já se, když jsem byl ve vašem věku, Jirko, horoucně modlil k bohu. Díky tomu jsem ani v jediné myšlence nezavadil o to, co vám dnes, navíc ještě v hodině náboženství, na chvilku zatemnilo duši.
Ne, věřte mi, Jirko, tudy cesta ke spáse nevede. A sám přece nechcete, aby z vás vyrostl, mravně zkažený člověk, jenž bude kolem sebe šířit nesnesitelný puch naprostého morálního a duševního rozkladu.
Protentokrát to vyřešíme dvojkou z chování.
Dvojka z chování to nic není, to vám život nezkazí. Život si můžete zkazit jen vy sám. Slibte mi, že už to nikdy nebudete dělat, nejen ve škole, ale ani kdekoliv jinde, ať už v nejpřísnějším soukromí či na veřejnosti.
Slibujete mi to, Jirko?
Ruku na to?
Slovo chlapa?“
„Slibuji, pane řediteli,“ odpověděl Jirka Poštěváček a podal řediteli ruku.
„To jsem rád. Tak a teď se vraťte do třídy,“ stiskl ředitel jinochovi ruku, dodávaje, „a paní katechetce se omluvte. Nejlépe bude, když jí koupíte pugét rudých růži, miluje je!“
Dodržet slovo dané řediteli se však ukázalo býti nad síly nebohého dospívajícího muže.
Podruhé ho načapali při samohaně v hodině matematiky a to už Jirka Poštěváček z gymnázia letěl jako Satan z nebe. Samohana stala se jeho věrnou životní družkou. Protloukal se životem, jak se dalo. Třeba vynášel jako kuli za mrzkou úplatu citlivé a choulostivé informace, byl lovcem hoven v novinářské žumpě, do které se nořil až na dno, aby v zubech vynášel na povrch ty největší skvosty. Ale i tady mu samohana, kupodivu, přinášela potíže a problémy.
Například, když pracoval v Haló novinách.
Jednoho dne si ho tam zavolal soudruh šéfredaktor do své kanceláře.
„Posaď se, soudruhu,“ řekl mu, a když se Jirka Poštěváček posadil, pokračoval, „víš, proč jsem si tě, soudruhu, zavolal?
Jde o choulostivou věc, ale promluvíme si o tom na rovinu, hezky po našem, po soudružsky.
Víš, soudruhu, někteří soudruzi redaktoři si stěžovali, že si v redakci honíš..., no prostě, že tam provádíš, tuhletu samohanu, což je ovšem v rozporu s morálkou uvědomělého komunisty.
Hele, ty seš, soudruhu, jinak kovanej a erudovanej soudruh, o tom žádná. Píšeš skoro jako soudruh Fučík. Ale komunista se nemůže sebeukájet, abych tak řekl. Komunista musí vést permanentní třídní boj, abych tak řekl, soudruhu!
Řekni sám, soudruhu, kdyby soudruh Lenin pořád dělal to, co ty, zvítězila by v Rusku dělnická revoluce?
Nebo soudruh Gottwald?
Představ si, že by soudruh Gottwald dělal pořád to, co děláš ty a na co si soudruzi v redakci stěžují.
Mohl by pak vést vítězný pracující lid, kdyby měl pořád rozepnutý poklopec?
Komunista musí být oddaný tělem i duší straně, jejím myšlenkám, to máš jak v církvi svatý. Nesmí myslet na sebe, ale na zotročený pracující lid, pro jehož blaho se obětuje zrovna tak jako tenhleten Kristus.
To, co děláš, to není dobré, soudruhu. To je, nalijme si čistého vína, pravá úchylka jako řemen. To je buržoazní přežitek, to ti říkám na rovinu.
Seš ale ještě mladej. Ty se ještě určitě komunistickýho ráje, vítězství pracujícího lidu, dožiješ. Je škoda, kdyby sis zkazil život zrovna tímdletím.
Já už jako malej kluk četl pod peřinou spisy soudruha Marxe a Lenina. Nikdy mě nenapadlo abych si ho hon..., abych dělal to, co děláš ty v redakci.
No, tak, co mi k tomu řekneš soudruhu?“
„Nechám toho, soudruhu šéfredaktore, přísahám, čestné slovo,“ slíbil Jirka Poštěváček, ale své čestné slovo, jako vždy, nedodržel, samohana ho nakonec připravila i o místo v redakci Haló novin.
Zdálo by se, že Jirka Poštěváček stal se ztracenou existencí. Jednou z těch, které jejich neřest nakonec zatáhla až na samé dno společnosti, odkud se tyto nebohé bytosti nikdy již nezvednou, měníce se nezvratně v lidské trosky, bytosti zcela již zkažené, prožrané skrz naskrz progresívní paralýzou a kdoví čím ještě.
Ale štěstí, jež dokáže být tak záhadné a nevyzpytatelné, se kupodivu usmálo na Jirku Poštěváčka svými zlatými zuby. Ba dokonce to vypadalo, že Jirka Poštěváček šel tomuto štěstí vstříc naproti vlastně už od té požehnané chvíle, kdy poprvé pošpinil svou duši hříchem samohany.
Dělaje kdysi na jedněch záchodcích to, bez čeho nemohl být, zaslechl, jak kdosi komusi u pisoárů vykládá: „Prej teď hledaj na Hradě nějakýho vonanistu.“
„Vonanistu?“ podivil se ten, komu ta slova byla určena, „a co tam bude jako ten vonanista na tom Hradě dělat?“
„Co by? Sedět, imrvére vonanovat a brát za to prachy, jako všichni tam!“ zněla odpovědět.
Jirka Poštěváček vycítil životní pracovní příležitost. Rychle dokončil svoji práci, vzal nohy na ramena a pelášil na Hrad, vrážeje cestou do lidí, kteří mu spílali do debilů.
„Prý tady hledáte onanistu!“ vpadl celý udýchaný do kanceláře prezidenta republiky.
„Jo, to hledáme,“ přikývl kancléř, který právě konzumoval domácí klobásku, „máte se samohanou nějaké praktické zkušenosti?“
„Pro samohanu mě vyloučili z gymnázia. A taky jsem kvůli samohaně musel odejít z redakce Haló novin, protože správný soudruh nemyslí na sebe, ale na ostatní,“ vyhrkl Jirka Poštěváček.
„Ale tady se musí onanovat od rána do večera, a taky přes noc. Tady jsme na Hradě, tady sídlí hlava státu, tady je nepřetržitý provoz.
Zvládnete to?
Ono se totiž snadno řekne onanovat. Ale ono to taky není kolikrát vždy jenom med. On má někdy člověk pocit, jako by už mu z toho měla upadnout ruka, kolikrát z toho už div sám nepadá na hubu.
Jo, a taky by bylo dobrý, kdybyste zapad do kolektivu, kterej tu máme výbornej. Nechceme tady žádný rozvraceče, co nedokážou táhnout za jeden provaz.
Zvládnete to?“
„Zvládnu to, zapadnu do kolektivu žádný strach, potáhnu za jeden provaz!“ vykřikl Jirka Poštěváček a snad vůbec poprvé ve svém životě nelhal.
„Věřím ti. Tady máš služební mobil. Můžeš se, mladej, do toho okamžitě pustit. Já jsem nějaký Vráťa, klidně mi tykej,“ řekl kancléř a bylo to jeho nejlepší personální rozhodnutí, které udělal, na které mohl být pyšný do své nejdelší smrti.
A tak se samohana stala jedinou a hlavní pracovní náplní Jirka Poštěváčka (oficiálně vedeného jako tiskový mluvčí prezidenta) a jeho život konečně dostal nepopiratelný smysl.
Kdo by mu nezáviděl?
Kdo by nechtěl být na jeho místě?
Ale co se dá dělat?
Je sice určitě hodně povolaných, ale evidentně jen málo vyvolených, těch, kteří vlastní vůlí a vlastním přičiněním vystoupají až na samotný vrchol blaha, eh, eh, eh, uff, uff!
