Bohužel, i blog na idnes je zahlcen výkřiky pýchy a pyšných lidí, již si nevidí do svých úst. Většina blogerů je tak mylně přesvědčena o své dobrotě, a přece jsou mezi námi lidé, kteří nám z pověření Kristova vydávají svědectví
První, co vás přímo udeřilo do očí, když jste spatřili Otce a Syna sedícího na nebeském trůnu (o Duchu svatém pro zjednodušení nemluvíme) bylo to, jak se na sebe ani trochu nepodobají.
Vskutku, ani při sebepozornějším a sebedetailnějším zkoumání Synovy tváře nebylo lze v ní objevit byť jen jediný a třeba i docela nepatrný rys, který by se shodoval s některým mnoha, ba dá se říct nekonečně mnoha rysů, kterým hýřila tvář Otcova.
„Jak je to možné, že se Otec a Syn na sebe tak nápadně nepodobají!?“ nemohli jste ubránit ďábelsky dotěrně otázce, zároveň se však za ní do morku duše kající, protože samozřejmě museli jste vědět, spolehlivě vyzbrojeni pro setkání s trojjediným bohem znalostí Písma svatého, že u boha je možné všechno.
Ale to ani není vlastně tak podstatné, ať si bůh samozřejmě zachází se svým otcovstvím, jak je mu libo, to je jeho věc, kdo jsme my, abychom mu nařizovali: „Tvůj Syn musí, bože, vypadat tak a tak, musí říkat to a to, abychom ho uznali za božího Syna!“?
Podstatné je, že Syn měl už delší dobu v zásobě několik otázek, na které by znal rád odpověď, kterou mu ovšem mohl dát právě jen Otec, jenž byl vševědoucí.
Ne, že by Syn nebyl schopen přijít na řadu věcí sám. Ale jsa bohočlověkem, tedy jen polovičním bohem, to jest bohem po otci, kdežto po matce jen člověkem, nemohl toho přece jen vědět tolik jako Otec.
Tyto otázky by se daly shrnout asi takto: „Proč jsi mě, Otče, poslal mezi zaostalé Židy?
Proč jsi mě neposlal mezi Číňany, kterých bylo v tu chvíli přece mnohem víc, a tedy reprezentovali člověčenstvo, jehož osud jsem přišel na svět zvrátit, ve větší míře?
Nebo proč jsi mě neposlal mezi Maye, kteří toho věděli o vesmíru tisíckrát víc než Židé?
A proč jsi mě neposlal na svět hned poté, když Adam a Eva spáchali dědičný, ten nejprvotnější a nejtěžší hřích, když už tolik miluješ člověka?
A proč člověk může přijít do tvé přítomnosti, až když mne přijme a uvěří v mé jméno?
A co to vlastně znamená, že mě přijme?
A jaké je vlastně moje jméno, když bych se docela tak dobře mohl jmenovat třeba i Karel?“
Tyto otázky však byly nepodstatné, protože na ně vám hravě odpoví nejen bůh, ale každý farář, či obecněji každý křesťan, který ví, že si nevystačí jen se svou spravedlností, že jen ta mu trvalý pobyt v božím království nezajistí, který ví, že nestačí jen zkoumat Písma a pořád je citovat, že je potřeba ještě něco víc.
Ale pak tady byl ještě další soubor otázek, který byla mnohem složitější a komplexnější, a na které mohl fundovaně odpovědět skutečně jen Otec, protože lidé, i ti největší křesťané, mohli o tom, při vší úctě k jejich znalosti Písma a božích záměrů, vědět naprosté prd.
„A ještě by mě, Otče, zajímala jedna věc, když už tady tak sedíme na nebeském trůnu,“ nakousl ten problém Syn a pak už bez přerušení plynule pokračoval, „jedna, řekl bych, dosti podstatná věc.
Chápu, že jsi na mé předchozí otázky neodpověděl, protože jsou pro tebe, jako pro boha, zcela nepodstatné, že jsi mlčel, jako mlčíš celou tu dobu, co jsem tady, co jsem přestal být jen ideou v tvé hlavě, a jak jsi mlčel, když jsem dodělával na kříži kvůli člověku, jehož krev mi po matce kolovala v žilách.
Chápu tě, a neodsuzuji tě za to, kdo jiný už má mlčet než bůh?
I já bych udělal lépe, kdybych tam, v tom svinském lidském světě mlčel. Ale ježto jsem nejen Syn tvůj, ale i Syn Člověka, nažvanil jsem tam tolik nesmyslů, že bych si za to teď, když jsem jeden ze Svaté trojice, nejraději vyfackoval.
Ale stalo se. Naštěstí však není na světě žádný člověk, který by se dokázal skutečně kát, protože každý se kaje jen proto, aby si zachránil vlastní krk, a takové pokání, není skutečným pokáním. Skutečným kajícníkem je ten, kdo ničeho nelituje, i když ví, že za to bude potrestán, který se nezříká svých hříchů, který nežadoní o jejich odpuštění, jen takový hříšník se dostane sem k nám.
Ano, jen ten, kdo odvrhne mé jméno a kdo ve mně neuvěří, věda, že se tím navždy zatracuje, jen takový vejde do božího království!
Ale dost těch sarkasmů!
Chci vědět něco jiného, Otče.
Vzpomínáš na Jana Křtitele?
Já vím, byl to psychopat, ale přesto byl vyslán do světa, aby vydal svědectví o světle přicházejícím do světa.
A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy.
A to chci vědět, Otče, a na to mi musíš odpovědět.
Jsi bůh a není v tobě nejmenší tmy.
Proč jsi tedy na počátku stvoření, jsa sám nestvořený, protože věčný, pravil: ,Budiž světlo!’
Světlo už přece bylo, protože tím světlem jsi byl ty, bůh, ve kterém není nejmenší tmy.
A jestliže v tobě není nejmenší tmy, k čemu potom byl dobré toto druhé světlo?
A co to bylo za světlo?
A pak, jestliže už jsi právě při stvoření světa řekl, ať je světlo, třebaže jsi světlem byl už i ty, proč jsi mě potom poslal na svět, abych na něm byl už v pořadí třetím světlem?
Jsi-li světlem, Otče, a neexistuje-li v tobě nejmenší tma, pak tma neexistuje vůbec, protože mimo boha nemůže nic existovat.
Žádná tma není a nikdy nebyla, neboť ty jsi a jsi věčně.
Světlo tedy bylo i před stvořením světa, a bylo i před stvořením člověka, bylo před ním nekonečně dlouho.
A to by mne, Otče, taky zajímalo.
Co jsi dělal, celou tu věčnost před stvořením světa, co jsi dělal v tom svém světle?
Koho jsi tehdy miloval, celou tu věčnost, když člověk fyzicky neexistoval?
A proč, když člověka miluješ tak, že jsi mě kvůli němu nechal zhebnout na kříži, jsi jej nestvořil mnohem dřív, když bez něj nemůžeš být?
Ale proč jsi jej vlastně stvořil, vždyť ti přece musí stačit jen jeho idea v tvé hlavě, vždyť jsi tuto ideu miloval celou věčnost, proč jsi ji zničehonic musel zhmotnit?
Proč se to celé, celý ten můj slavný příběh, příběh lidské spásy neodehrálo jen v tvé hlavě?
Bylo to přece mnohem pohodlnější a taky více božské, protože ty se jako bůh přece nemusíš špinit nějakou hmotou, tvé království je královstvím ducha, celé se to přece jen mohlo odehrát v duchovní rovině jako jedna z tvých nekonečně mnoha myšlenek!
Ne, Otče, to mi nejde do hlavy, proč jsi jednal tak primitivně.
Jsi světlem, ale přesto při stvoření světa řekneš, ať je světlo, jako by byla tma. Světlo je, ale ty mě stejně ještě pošleš na svět, který jsi správně, jsa bohem, neměl vůbec stvořit, abych tam byl světlem, třebaže žádná tma, a to ani pod kbelcem, existovat nemůže, protože boha nelze uvěznit pod kbelcem.
Řekni mi, Otče, jsi ty vůbec bůh?
Kdybys byl bůh, nemazal bys ses vůbec s nějakým člověkem, nestvořil bys žádný, nanejvýš pitomý pozemský svět, nepřibíjel bys mě na kříž, vždyť co s křížem, tady u nás, v božím království, kde neexistuje žádný prostor ani čas!
Ale kdo je potom ten bůh, když ne ty?
A kdo o tomto, skutečném bohu, pak vydává tam, v tom blbém lidském světě svědectví?“
No, a co myslíte, že Otec na to Synovi řekl?
Neřekl mu na to vůbec nic, mlčel dál.
„Ech, k čertu s tebou, dědku! Jsi hluchý jak peň, zadav se tou svojí všemohoucností!“ odplivl si znechuceně Syn a začal zase masturbovat (jak to ostatně doporučují i lékaři), aby aspoň nějak zabil otravnou věčnost svého života.
