Zrada se vždy vrací. Své o tom vědí třeba Jidáš, nebo protagonisté filmu Zrada a pomsta. A teď se zrada vrátila i českým fotbalistům, kteří poklekli před teroristy z BLM. Kdo podporuje zlo, ten se nemůže divit, že ho dožene
O2 aréna byla našlapána lidmi až k prasknutí. Díky výjimce, kterou posvětila sama hlavní hygienička, se zde po sedm dní konal proces se zrádci, kteří, ač měli na sobě to nejcennější a nejdražší, totiž reprezentační dres, poklekli v Glasgow před černochy, a tak zradili, v přímém přenosu, český národ.
Dnes, v den sedmý, čekalo se vynesení spravedlivého rozsudku, jemuž měla předcházet závěrečná slova jak zrádců, tak i národem milovaného prokurátora Ladika, jemuž se, plným právem, přezdívá „Kat z Poruby.“
Oproti všem zvyklostem, což je ovšem u procesu se zrádci pochopitelné, pronesli své poslední slovo nejdříve obžalovaní.
Jeden po druhém přicházel obžalovaný zrádce k mikrofonu, aby se jeho poslední slovo nijak nelišilo od posledního slova ostatních zrádců.
„No tak, určitě,“ pronesl každý zrádce na úvod a pokračoval, „má pravdu státní prokurátor, když říká, že jsem zradil, vole. Dušoval jsem se, že jsem reprezentant České republiky, českého národa, ale připravoval jsem nadvládu černé rasy nad bílou. Pracoval jsem špinavými sluníčkařskými metodami, nepohrdl žoldem od Sorose, vole, abych zaprodal Českou republiku a její lid do otroctví, vole.
Když se k tomu naskytla příležitost, neváhal jsem ani chvilku, a poklekl před černochy. Dopustil jsem se té nejpodlejší zrady, jaké se může hnida, jako jsem já, dopustit na vlastním národu, vole.
No tak určitě, vím, že pro mě není žádných polehčujících okolností, žádné omluvy. Zasluhuji právem opovržení. Nezasluhuji jiný konec svého zrádcovského života, než ten, jaký navrhuje státní prokurátor.“
Když zazněly všechny žádosti o nejpřísnější potrestání, přistoupil k mikrofonu za obrovského aplausu národem milovaný Kat z Poruby.
Když konečně aplaus ustal, promluvil Kat z Poruby do nábožného ticha: „Občané soudci, nebezpečí obviněných není jen v nich samých!
Jejich nebezpečnost je v tom, že kvůli nim nemá synek z fotbalové Poruby naději, že bude hrát za Baník, i když nebude lepší než černoch, protože cílem těchto zrádců bylo to, aby nejen za Baník, ale i za všechny naše slavné fotbalové kluby, hráli jenom černoši, ale i ten zrůdný cíl byl těmto zrádcům malý, protože jejich hlavním cílem bylo to, aby i za reprezentaci naší vlasti hráli jen samí černoši!
Proto poklekli v Glasgow před černochy, aby mohli uskutečnit tento svůj spiklenecký plán!
Tito zrádci vytvářeli kolem sebe falešnou legendu reprezentantů naší vlasti, našeho národa, jeho bohaté, více než pětitisícileté historie, avšak ve skutečnosti to všechno jsou individua, kterým jsou zájmy naší vlasti a našeho národa na hony vzdálené, což dokázala i tím, že nastupovala v dresech, na kterých nebylo nic, co by symbolizovalo šlechetnost a statečnost našeho národa!
Avšak přes rafinované spiklenectví a záškodnictví, přes lstivou obojetnost, s níž pěli nejsvětější nám píseň, naši národní hymnu, a hanebnost svých prostředků, nedosáhli svých cílů, aby Českou republiku reprezentovali černoši a místo písně oslavující krásu naší vlasti se jako hymna zpívala píseň oslavující teroristu Johna Browna!
Byli rozdrceni!
Proč se tak stalo a proč dnes sedí tato zrádcovská banda jako hnízdo pochytaných krys, nenáviděná a opovrhované všemi čestnými lidmi naší země, na lavici obviněných?
Je to proto, že lidem vadí, když je někdo prodejná kurva, která nemá žádnou čest, jako všichni obžalovaní, je to proto, že náš národ nesnese mezi sebou žádné prodejné kurvy, protože žhoucí vlastenectví všeho našeho lidu a jeho láska k pravdě a poctivosti, jsou nepřekonatelné.
Tak se teď, zrádci, nedivte! Dobře vám tak. Čím větší trest dostanete, tím dřív vám snad dojde, jakou chybu jste udělali. Zlu se neustupuje. Se zlem se bojuje. Protože zlo trvá jen tak dlouho, dokud mu my, poctiví a spravedliví lidé, neřekneme dost!
Žádám pro všechny obžalované trest smrti. Nechť rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování. Nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady.“
Byl to učiněný zázrak, že O2 Aréna nespadla při nepopsatelném výbuchu radosti, který nastal, když národem milovaný Kat z Poruby skončil svoji řeč. Mezi přítomnými snad nebyl nikdo, kdo by nevěřil, že teď už se malému klučinovi z porubské fotbalové akademie splní jeho sen, a bude hrát za Baník, když jsou zrádci odsouzeni.
A o tom, že budou odsouzeni, nikdo nepochyboval.
„Jedenáct špagátů pro základní sestavu a tři doživotí pro trenéra a jeho asistenty,“ měli všichni na sociálních sítích předem jasno, jak proces skončí.
Proto jsem už na vyhlášení rozsudku nečekal, i když jsem seděl v první řadě, hned za zrádci. Zvedl jsem se a prodíral se ven, abych se pak nemusel mačkat u východů z O2 arény.
Venku už bylo jaro, v Praze je vždy jaro o něco dřív, určitě jste si toho taky všimli.
Ale nebylo to tak, že bych snad s rozsudkem nesouhlasil, nebo dokonce zrádce litoval, vůbec ne, právě naopak!
„Těším se na prvního z vás, který bude viset,“ řekl jsem vesele a zamířil si to směrem k nádraží Praha-Libeň, protože jsem přijel vlakem a vlakem jsem chtěl také odjet.
