Odvolatelnost politiků? Já bych odvolal Okamuru

Schválně, můžeme si vyzkoušet, jak moc to pan Okamura myslí vážně. Tímto vás, pane Okamuro, odvolávám z Vaší funkce. Tak co, pochlapíte se?

Tuhle jsem zničehonic začal pochybovat: „Žijeme vůbec ještě v demokracii?“

A jak tak pochybuji o demokracii, začnu pochybovat i o sobě: „Ty vole, tuším já ještě vůbec co je to ta demokracie?“

A opravdu, ukáže se, že vůbec netuším, co je to demokracie.

Nelením proto a volám na linku důvěry.

Poprvé je obsazeno, ale podruhé se na mě štěstí usměje.

Hlas na druhém konci signálu je příjemný a měkký, takový jaký by mohl číst pohádky v rozhlase nebo zprávy na TV Barrandov.

„Demokracie je o odvolatelnosti politiků. To znamená, že jednou za čas je můžeme ve volbách odvolat jednoduše tak, že je nezvolíme,“ vysvětluje mi na ten hlas.

Najednou se ale ozve ve sluchátku jakási tlumená rána, a místo měkkého a příjemného ke mně začne mluvit hrubý ochraptělý hlas: „Silný politik bez jakékoliv vymahatelné odpovědnosti vůči občanům nepatří do demokracie. Občané by měli každý týden hlasovat o všech politicích, aby je potvrdili v jejich funkcích, politik musí mít neustálý strach, že může skončit.

Jinak to bude jen zoufalá karikatura pseudodemokracie, v níž nám zatím vládnou politické elity bez ohledu na ty, kteří je zvolili, a kdo je živí.

Ty politický elity, co jsou tam teď, ty už se měly dávno nahradit novejma elitama, který se už měly taky dávno odvolat, protože moc korumpuje.“

„Jestli jsem to dobře pochopil, tak skutečná demokracie je něco jako permanentní volby,“ řeknu, i když trochu nejistě.

„Jo, přesně tak. Nelíbíš se nám, tak mazej, my si na tvý místo hnedle medle, rozvařený knedle, zvolíme někoho jinýho,“ řekl ten hrubý hlas a dodal, „hele, schválně, jestli chceš, zkus si to sám.

Řekni, koho chceš odvolat?“

„Já, koho chci odvolat?“ zakoktám.

„No, jasně, že ty. Neboj se, kámo, řízni do živýho, nebuď srab!“ ponouká mě hlas v telefonu.

„Třeba Okamuru,“ řeknu, protože mě nic jiného, lepšího nenapadne.

„Ty vole, ty jdeš na to rovnou od lesa, hehe!

Ne, že by si nezasloužil, už za ten svůj ksicht, hehe!“ zasměje se hlas a hovor je náhle přerušen.

Avšak ještě téhož dne byl poslanec Okamura skutečně odvolán, zbaven svého poslaneckého mandátu (za komunistů fungovalo, tuším, aspoň formálně, taky něco takového).

„Páni, odvolal jsem Okamuru. Ta demokracie, to je ale přece věc!“ byl jsem pyšný na to, že jsem konečně pochopil, co to ta demokracie je.

Nebýt mne, kdoví, co by se s Okamurou stalo. Nakonec by ještě rychle přesvědčil sám sebe, pokud už ovšem nebyl takový od začátku, že je něco víc a že má právo používat ostatní méněcenné , tedy nás, ke svému prospěchu.

A opravdu mi pak Okamura poslal dopis, v němž mi děkoval za svoje odvolání, prý už měl opravdu namále.

Dal jsem si ten dopis zarámovat a každé ženě, kterou si přivedu domů, ho ukážu. Jednak aby viděla, že nejsem jen tak někdo, a jednak aby náležitě změkla.

Funguje to parádně, každá změkne jako máslo, kam se na to hrabe sbírka motýlů!?